text
stringlengths 98
32.7k
|
|---|
<<<HUMAN>>>: UNItopia?
<<<ASSISTANT>>>: UNItopia je počítačová hra, nejstarší německojazyčný MUD (virtuální textový online svět pro více hráčů). Založena byla skupinou informatiků ze Stuttgartské univerzity v roce 1991 a v roce 1992 byla zpřístupněna veřejnosti.Je založena na herním ovladači LPMud, ale původní jednoduché programové knihovny má nahrazeny rozsáhlým korpusem UNItopia Mudlib, umožňujícím mimo jiné efektivní používání německé gramatiky v herních hláškách i ovládacích příkazech.
UNItopia se stala inspirací i základem českojazyčného MUDu Prahy.
UNItopia se skládá ze dvou základních částí. První je virtuální podoba kampusu Stuttgartské univerzity, druhou je mnohem rozlehlejší fantazijní svět Magyra, mající podobu nekonečného oceánu, v němž se jako ostrovy rozkládají jednotlivé herní domény.
Oficiální stránky (německy)
Základní informace na Mudconnect (anglicky)
Základní informace na Topmudsites (anglicky)
Brombeers UNItopia-Seite, stránky o UNItopii postupně vytvářené jedním z jejích programátorů (německy)
Průvodce po UNItopii postupně vytvářený jedním z dlouhodobých hráčů (německy)
Sbírka map světa UNItopie
UNKELBACH, Andreas. Das Mud Unitopia.de . . Dostupné online. (německy)
DWORSCHAK, Manfred. Zauberreich aus Bits und Bytes. Die Zeit . 1994-10-07 . Dostupné online. (německy) (na stránkách časopisu Die Zeit za paywallem, text je však volně přístupný na stránkách Johannes-Kepler-Universität Linz)
Abenteuerspiele per Internet: Live aus der Welt von „Unitopia“. taz . 1994-04-27 . Dostupné online. (německy)
DWORSCHAK, Manfred. Die Götter wohnen im Internet. taz . 1994-04-27 . Dostupné online. (německy)
KOWALEWSKI, Simon. Wo sich Götter und Wizards tummeln. Spiele über das Netzwerk. Linux Community . . Dostupné online. (německy)
KOWALSKI, Robin; POTTHAST, Ann-Kristin; SCHÄFER, Christina. Die Geschichte der Multi-User Dungeons in Deutschland am Beispiel von MorgenGrauen . 2023-05-23 . Dostupné online. (německy)
DIETER, Jörg. Webliteralität: Lesen und Schreiben im World Wide Web. : Joerg Dieter, 2007. Dostupné online. ISBN 3833497297, ISBN 9783833497292. (německy) |
<<<HUMAN>>>: Ludvík II. Bavorský?
<<<ASSISTANT>>>: Ludvík II. Wittelsbach (též Ludvík II. Bavorský, vlastním jménem Ludwig Friedrich Wilhelm), (25. srpna 1845 Mnichov, zámek Nymphenburg; – 13. června 1886 na Wurmském jezeře, dnešní Starnberské jezero, u zámku Berg), byl z politického hlediska nepříliš významný bavorský král, který vstoupil do historie především jako mecenáš umění.
Pocházel z knížecího a královského rodu Wittelsbachů a od 10. března 1864 až do 9. června 1886 byl králem Bavorska. Byl nazýván pohádkovým králem, a to především díky zámkům, které vybudoval, a také pro svůj tragický životní osud.
Narodil se 25. srpna 1845 v Mnichově jako nejstarší syn korunního prince Maxmiliána a jeho manželky, korunní princezny Frederiky Františky Hedviky Pruské. Byl pokřtěn jako Otto Friedrich Wilhem Ludwig, křestním jménem Ludvík byl nazýván na nátlak svého děda, Ludvíka I. Bavorského, který se rovněž narodil 25. srpna (roku 1786). Tři roky po Ludvíkovi, roku 1848, se narodil jeho bratr Otto I., který byl později ve věku 28 let prohlášen za duševně chorého.
Dětství trávil se svým bratrem na zámku Hohenschwangau. Po abdikaci svého dědečka, krále Ludvíka I., nastoupil na trůn v roce 1848 jeho otec a on sám se tak stal korunním princem. V roce 1861 se poprvé seznámil s hudbou Richarda Wagnera, která ho velmi ovlivnila a podnítila jeho zájem o operu, ale i mytické hrdiny, báje a pohádky.
Jeho otec Maxmilián zemřel v roce 1864 a proto byl 10. března, ve věku osmnácti let, korunován bavorským králem.
V roce 1866 vstoupilo Bavorsko na straně Rakouska do války proti Prusku, on sám se nebyl schopen zorientovat ve válečných záležitostech, proto řízení válečných záležitostí zcela přenechal ministrům. Po porážce Rakouska musel podepsat mírovou smlouvu a bavorská armáda se musela podřídit pruské, dále Bavorské království muselo Prusku zaplatit 30 miliónů guldenů válečných reparací. Tuto situaci nesl dost těžce a když pak muselo Bavorsko bojovat na straně Pruska ve válce proti Francii, byl politikou zklamán natolik, že se stáhl na své zámky a vladařskými záležitostmi se téměř přestal zabývat. Před tím však stačil podniknut svou jedinou cestu po Bavorsku.
Od začátku své vlády se angažoval především v kultuře. Jako dvorního skladatele k sobě povolal svého oblíbence Richarda Wagnera. Wagner obdržel od svého mladého obdivovatele roční rentu, která se rovnala příjmu knížete. Víc než bohatou odměnu získal skladatel rovněž za napsání hudební básně Prsten Nibelungův. Do závratných výšek vystoupaly také náklady na provozování dalších oper inscenovaných pro krále. Svému milovanému skladateli nedokázal nic odmítnout a jejich vzájemný vztah se stále více prohluboval, o čemž svědčí i jejich vzájemná korespondence, v níž Wagner například píše Ludvíkovi: „Jsi spanilé jaro, jež mne znovu zkrášluje“, a Ludvík odepisuje Wagnerovi: „Nemiluji žádnou ženu, žádné rodiče, žádného bratra, žádné příbuzné, nikoho tak vroucně a ze srdce, jen Vás!“. Údajně se jednalo jen o duchovní a platonický vztah. Ten byl však každopádně ukončen již následujícího roku 1865. Wagner tehdy žádal po králi vlastní divadlo, jehož výstavba měla stát 5 miliónů zlatých. Míra trpělivosti občanů a také ministerské rady však již byla tehdy překročena a Wagner byl z Bavorska vyhnán. Písemný kontakt však oba udržovali i nadále. Richarda Wagnera stále podporoval i finančně. V následujících letech se v Mnichově konaly premiéry oper Tristan a Isolda (Tristan und Isolde) (1865), Mistři pěvci norimberští (Die Meistersinger von Nürnberg) (1868), Zlato Rýna (Das Rheingold) (1869) a Valkýra (Die Walküre) (1870). Na umění on sám v žádném případě nehodlal šetřit. Většinu peněz z jeho osobní pokladny, a také z pokladny státní, pohltila výstavba zámků Neuschwanstein, Herrenchiemsee a Linderhof. Rozpočet byl u těchto staveb navíc většinou překročen až trojnásobně oproti původnímu plánu. Nemálo financí si vyžádala i údržba dalších zámků, paláců, soukromých králových obrazáren a jeho sbírka soch. Problémem bylo především to, že žil nad finanční poměry vlastní země, což vzbudilo nevoli u členů bavorské vlády a v některých kruzích. U svých poddaných však byl převážně oblíbený.
Už za svého života byl považován za duševně chorého. Pravdou je, že byl zcela jistě výstřední podivín, ale z dnešního medicínského hlediska jej v žádném případě nelze označit za šílence. Přesto byl roku 1886 zbaven svéprávnosti a trůnu. Zvláštní na celé události bylo už to, že lékařský posudek na jeho zdravotní stav sepsali a podepsali lékaři, kteří jej předtím vůbec neprohlédli. Někteří z těchto lékařů jej dokonce osobně nikdy neviděli a nebo se s ním setkali třeba jen před mnoha lety při nějaké audienci. Autory posudku, který byl podepsán 8. června 1886 byli tito lékaři: vrchní zdravotní rada a psychiatr dr. Bernhard Alois von Gudden, jeho zeť, profesor psychiatrie dr. Hubert Grashey a ústavní lékaři dr. Hagen a dr. Hubrich. Posudek byl sestaven na základě výpovědí osob, které byly králi nablízku – jednalo se o členy služebnictva a některé politiky. Pravdivost jejich prohlášení však již dále nikdo neověřoval. Ze zprávy je zcela zřejmé, že byla sepsána na politickou objednávku a měla jediný cíl, zbavit jej moci. Největší zájem na odstranění krále měli ministři bavorské vlády, s nimiž se odmítal již dlouhou dobu sejít a jednat s nimi. Dlouhodobé spory zemské vlády s králem měly jednu zásadní příčinu. Král opakovaně žádal vládu o finanční podporu pro dostavbu svých zámků, což bylo vždy odmítnuto, jelikož tyto projekty byly skutečně neúměrně nákladné a zatěžovaly státní pokladnu. Druhým důvodem pro jeho odstranění z trůnu byla zřejmě jeho neustálá snaha o snížení vlivu ministerské rady a pokusy o nastolení absolutismu. Po celou dobu své vlády velmi trpěl omezením své moci ze strany ministrů a vždy toužil žít a vládnout jako jeho velký vzor Ludvík XIV. Pravdou však je, že neměl ani politické schopnosti tohoto velkého francouzského krále, ani jeho finanční možnosti. Naivní a také směšná snaha vyrovnat se za každou cenu Ludvíku XIV. jen potvrzuje to, že byl od reality odtržený snílek, který žil ve svém vlastním světě. Právě jeho zkreslený pohled na skutečný stav věcí se mu nakonec stal osudným. Na bavorskou vládu však už bylo moc, když nařídil ministru financí, aby prodal Bavorsko a někde v Jižní Americe koupil novou zem. Ministři se potom sešli a jednohlasně provolali krále nesvéprávným. Regentem království byl prohlášen Ludvíkův strýc Luitpold.
Dne 10. června 1886 se pokusila do prostor zámku Neuschwanstein vstoupit lékařská komise, která měla za úkol oficiálně zbavit krále svéprávnosti a převézt jej na zámek Linderhof, kde měl být internován. Ludvík II. zachoval chladnou hlavu a členy komise nechal zatknout a uvěznit. Před zámkem se pak srotil dav lidí, kteří chtěli krále chránit vlastním tělem. Na pomoc Ludvíku II. dorazil také policejní sbor z Füssenu a okolní hasičské sbory. Kolem poledne ale policie dospěla k závěru, že komisí předložené dokumenty jsou právoplatné a král má být skutečně sesazen. Členové komise byli z vězení propuštěni. Druhý pokus o jeho zatčení, dne 11. června, již proběhl bez větších komplikací a on sám byl v doprovodu Dr. Bernharda von Gudden převezen z Neuschwansteinu na zámek Berg.
V neděli 13. června 1886 si těsně před polednem vyšel s dr. Guddenem na hodinovou procházku zámeckým parkem, během níž je doprovázel jeden ošetřovatel. Po návratu z procházky následoval bohatý oběd. V 18.30 podnikl s dr. Guddenem další procházku parkem, tentokrát již bez doprovodu. Co se odehrálo v následujících hodinách, nelze dodnes s jistotou říci. Jisté je, že kolem 23. hodiny byla poblíž břehu Starnberského jezera nalezena mrtvá těla krále Ludvíka II. a doktora von Guddena. Tato dvojí smrt byla a stále ještě je obestřena řadou nejasností. Dnes existují tři teorie týkající se této tragické události:
teorie – sebevražda. Podle této teorie spáchal sebevraždu utopením, v níž se mu snažil dr. Gudden zabránit a sám při tomto pokusu utonul. Tato teorie je nejméně pravděpodobná. Král byl totiž ve vodě nalezen bez saka, pouze v košili. Sako leželo na břehu. Pokud by se chtěl král utopit, tak by se určitě nezbavoval oblečení, které jej mohlo rychleji stáhnout ke dnu. Proti sebevraždě utopením svědčí ještě jeden důležitý poznatek vyšetřování celé události – v jeho plících nebyla nalezena téměř žádná voda.
teorie – vražda. Podle této druhé teorie byl král zavražděn a dr. Gudden musel jako nepohodlný svědek zemřít také. I tato teorie není příliš pravděpodobná. Na jeho těle nebyly totiž nalezeny žádné známky násilí, kromě oděrky na levém koleni. Proti tomu bylo mrtvé tělo dr. Gudddena zle zřízeno – škrábance na čele a na nose, modřiny, otlačeniny a stopy po škrcení byly zjevné. Otázkou také zůstává, kdo by vlastně chtěl již úspěšně sesazeného krále ještě navíc zbavit života. Něco takového nebylo v dané situaci třeba.
teorie – pokus o útěk. Tato teorie má v současné době mezi historiky nejvíce příznivců. Jelikož byl výborný plavec, pokusil se zřejmě během procházky utéci a doplavat k připravené veslici, která na něj zřejmě na jezeře čekala. Každopádně existují svědectví o tom, že v dané chvíli skutečně vody jezera křižovalo hned několik loděk. Dr. Gudden se pokusil králi v útěku zabránit, ale proti podstatně silnějšímu soupeři neměl šanci. Poté, co Ludvík dr. Guddena zneškodnil, snažil se uplavat, ale v ledové vodě jezera jej zřejmě postihla mrtvice nebo infarkt.Dne 19. června byl pochován v kostele svatého Michaela v Mnichově a jeho srdce bylo uloženo 16. srpna v urně do kapličky u kostela Altöttingeru.
Trůnu se po jeho smrti ujal formálně mladší bratr Ota I. Vzhledem k tomu, že Ota I. byl již v mládí prohlášen za choromyslného, zůstal regentem strýc Luitpold.
Podivínství a poněkud zvláštní chování se u něj začalo projevovat ve věku 20 let. Dost možná byla v jeho případě změna v chování způsobena změnou fyzického vzhledu. Do té chvíle krásný a oslňující mladý král začal totiž právě ve věku 20 let přicházet o přední zuby. Nápadně se změnil, ztratil rychle svou fyzickou krásu a začal mít problémy s výslovností. Pro Ludvíka, který tolik miloval krásu a měl vytříbené estetické cítění, to musel být obrovský šok. Ludvík byl povahou introvert a tyto komplikace jeho pocity osamělosti zřejmě ještě prohloubily. Postupem času se z něj stal frustrovaný, zakomplexovaný podivín, jehož největší vášní se stalo jídlo, které konzumoval v obrovském množství, což časem vedlo k tomu, že ztloustl. Trpěl také častými bolestmi hlavy a nespavostí, kterou řešil třeba tak, že nechal zapřáhnout koně a projížděl se v kočáře noční krajinou. Měl sklony k melancholii a k záchvatům vzteku. Byl snílek a fantasta zcela odtržený od reality. Největším potěšením jeho života byla výstavba a výzdoba jeho zámků a operní představení, která byla v divadle inscenována jen pro něj, jako jediného diváka v sále. Během období své vlády opakovaně uvažoval o tom, že se vzdá trůnu a odstěhuje se do ciziny, ke své vlastní škodě to však nikdy neučinil. Nikdy se neoženil, zasnoubil se sice se svou sestřenicí Sofií, mladší sestrou Alžběty Bavorské zvané Sissi, ale zasnoubení celkem třikrát zrušil.
Ludvík byl s největší pravděpodobností homosexuál. Měl vztahy se svými komorníky, operními pěvci a herci, což vedlo k několika skandálům.
Proslul především tím, že nechal postavit velmi atypické stavby, jelikož své projekty také sám financoval, dostal se tím do obrovského deficitu a vláda mu odmítala uvolnit jakékoliv finance. I přes snahu financovat tyto projekty pomocí soukromých bankéřů se mu nedostávalo prostředků.
V roce 1868 načrtl ve svém dopise Wagnerovi, své představy o novém hradu Hohenschwangau, dnešní Neuschwanstein, které začal realizovat již v roce 1869, tento zámek byl částečně dokončen v roce 1884.
V letech 1874–1878 přestavěl takzvaný „královský domeček“ svého otce Maxmiliána II. na zámek Linderhof. Jedná se sice o nejmenší z jeho staveb, ale také o jedinou zcela dokončenou stavbu, a zároveň o jediný z jeho zámků, ve kterém skutečně delší dobu pobýval.
V roce 1873 koupil ostrov Herrenchiemsee na jezeře Chiemsee a začal zde stavět nové Versailles. Zámek Herrenchiemsee také nebyl nikdy dokončen. Přesto je dnes hojně navštěvován turisty.
RALL, Hans; RALL, Marga. Die Wittelsbacher in Lebensbildern. Graz ; Wien ; Köln ; Regensburg: Styria ; Pustet, 1986. 431 s. ISBN 3-222-11669-5. (německy)
RICHTER, Werner. Ludvík II., král bavorský. Praha: Orbis, 1995. ISBN 80-235-0065-1.
KING, Greg. Šílený král. Praha: Brána; Knižní klub, 2000. ISBN 80-242-0275-1.
GRÖSSING, Sigrid-Maria. Císařovna Alžběta a její muži. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-547-3.
Galerie Ludvík II. Bavorský na Wikimedia Commons
Životopis |
<<<HUMAN>>>: Miquette Giraudy?
<<<ASSISTANT>>>: Miquette Giraudy, někdy používající alternativní jména Monique Giraudy a Marsiale Giraudy (* 9. února 1953 Nice) je francouzská hráčka na klávesové nástroje, zpěvačka a hudební skladatelka. Začínala koncem šedesátých let jako asistentka režisérky Jackie Raynal a v roce 1969 se podílela na realizaci filmu More režiséra Barbeta Schroedera. V roce 1972 si zahrála menší roli v jeho filmu La Vallée. V roce 1974 se stala členkou skupiny Gong, ve které působil i její přítel Steve Hillage. Se skupinou nahrála album You (1974) a Shamal (1976) a v roce 1976 spolu s Hillagem z kapely odešla.
V následujících letech hrála na Hillageových sólových albech Fish Rising (1975), L (1976), Motivation Radio (1977), Green (1978), Live Herald (1979), Open (1979) a For to Next/And Not Or (1983). Přestože ambientní album Rainbow Dome Musick vyšlo výhradně pod Hillageovým jménem, výrazně se na něm podílela i Giraudy. Od roku 1991 s Hillagem působí ve skupině System 7 a od roku 1994 spolu s Hillagem opět působila s několika přestávkami ve skupině Gong, se kterou v roce 2009 nahrála album 2032.
Miquette Giraudy v Internet Movie Database (anglicky)
(anglicky) Miquette Giraudy na Allmusic |
<<<HUMAN>>>: Infekční onemocnění?
<<<ASSISTANT>>>: Infekční onemocnění infekcí (z latinského infectio od slovesa inficere = nakazit, napustit, to od slovesa facere = dělat a předpony in) (také nazývané infekční choroba, nakažlivá choroba nebo trochu nepřesně infekce), při kterém dochází k poškození hostitelského makroorganismu prostřednictvím parazita, který narušuje vnitřní prostředí makroorganismu, v němž získává prostředí k vlastnímu růstu a množení. Infekcí se tedy rozumí proniknutí choroboplodných zárodků do organismu. Příslušní parazité, nejčastěji mikroorganismy, vnikají do těla hostitele různými způsoby – kapénková nákaza (chřipka, meningokok, covid-19, zarděnky aj.), potrava, poranění, pohlavní styk, přenos krví, přenos z matky na plod, přenos kousnutím hmyzem (viz solenofágní hmyz), přenos kousnutím jiným členovcem, například klíštětem (lymská borrelióza, klíšťová encefalitida), přenos kousnutím savcem (vzteklina).Míra závažnosti infekce je dána choroboplodností (patogenitou a virulencí). Ta závisí na vlastnostech parazita (patogen), mezi něž patří délka inkubační doby, produkce toxinů aj., jakož i obranyschopnost hostitele (imunita). Mezi parazity řadíme bakterie, viry, chlamydie, rickettsie, plísně, prvoky, některé druhy červů a členovců a v poslední době i zvláštní druh patogenních proteinů známých jako priony. Zdrojem nákazy jsou většinou zvířata (Podle Národních ústavů zdraví USA tvoří zoonózy tři čtvrtiny nově vznikajících infekčních chorob.).
Makroorganismus se infekci brání prostřednictvím imunitního systému. Jedinci i lékaři nákazám brání zvýšením odolnosti (imunizací) a řadou léčiv. Například antibiotiky proti baktériím, kde hlavním cílem je maximálně poškodit (zahubit nebo alespoň omezit růst) parazita a zároveň minimálně poškodit napadený makroorganismus. Pomůže také vhodná prevence (profylaxe), společenský odstup a hygienická opatření.
Většinu infekčních onemocnění se ve vyspělých zemích podaří vyléčit. Naproti tomu zůstávají hlavní příčinou smrti v rozvojových zemích. Jedná se především o HIV/AIDS, malárii a další tropické nemoci či tuberkulózu. Na infekční onemocnění umírá 40 % obyvatel chudých zemí, zatímco v zemích bohatých je to pouhé jedno procento. WHO uvádí, že v roce 2002 byla celosvětová infekční onemocnění příčinou 19 % všech úmrtí (z toho 1/4 AIDS a téměř 1/3 různé zápaly plic).Za touto situací je řada faktorů. Podvýživa a špatné hygienické podmínky snižují imunitu a napomáhají k šíření parazitů, dále hraje roli nedostatečná prevence, drahé léky a také nedostatek lékařů. Boj proti infekčním nemocem je jedním z Rozvojových cílů tisíciletí. Tento program OSN chce do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS, malárie a dalších nemocí.
Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je třeba v rámci rozvojové spolupráce i programů jednotlivých vlád a mezinárodních institucí zajistit více zdravotnického personálu, dostupnější nemocnice a střediska a levnější léky (jednou z možností jsou takzvané generické léky). Stejně důležitá je i prevence (v boji proti HIV/AIDS různé informační kampaně) a také celkově zvyšování gramotnosti. Zastavit malárii pomáhá zejména distribuce moskytiér. Obecně růst životní úrovně v rozvojových zemích a s tím spojená kvalitní výživa, přístup k pitné vodě a zlepšení hygienických podmínek brání dalšímu šíření infekcí a pomáhají k posílení imunity obyvatel.
Parazitickými infekcemi trpěli i živočichové v dávné geologické minulosti. Podle vědecké studie publikované v roce 2009 je například možné, že mnozí tyranosauridi trpěli obdobou současné trichomonózy, tedy onemocněním způsobeným parazitickými prvoky. V současnosti tímto onemocněním trpí měkkozobí a hrabaví ptáci, potažmo dravci, u kterých je způsobeno prvokem bičenkou drůbeží (Trichomonas gallinae). U tyranosaurů, daspletosaurů a albertosaurů bylo toto onemocnění diagnostikováno na základě výrazných lézí (kruhových otvorů) na čelistech. Přenos nastával při krmení mláďat, z nakažené kořisti nebo vzájemným kousáním při soubojích těchto obřích dravých dinosaurů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Infekčná choroba na slovenské Wikipedii.
EXNEROVÁ, Věra, ed. Globální problémy a rozvojová spolupráce: témata, o která se lidé zajímají. Praha: Člověk v tísni – společnost při ČT, ©2005. 255 s. ISBN 80-86961-00-1.
SMETANA, Jan et al. Vysoce nebezpečné nákazy. Praha: Mladá fronta, 2018. 206 s. Edice postgraduální medicíny. ISBN 978-80-204-4655-8.
ŠATRÁN, Petr a DUBEN, Josef. Nákazy zvířat přenosné na člověka a bezpečnost potravin. Praha: Ministerstvo zemědělství, 2018. 31 s. ISBN 978-80-7434-466-4. Dostupné také z: https://www.bezpecnostpotravin.cz/UserFiles/publikace/publikace_Nakazy_zvirat_A5.pdf
Bacilonosič
Bakteriální onemocnění
Dezinfekce
Germicidní lampa
Index nakažlivosti
Infestace
Nemocniční nákaza
Přenašeč
Sepse
Seznam nebezpečných nákaz zvířat
Virové onemocnění
Slovníkové heslo infekce ve Wikislovníku
Infekční nemoci
Nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin
Seznam infekčních onemocnění, při nichž se nařizuje izolace na lůžkových odděleních nemocnic nebo léčebných ústavů a nemocí, jejichž léčení je povinné
Společnost infekčního lékařství ČLS JEP Archivováno 11. 10. 2020 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Němčice (okres Prachatice)?
<<<ASSISTANT>>>: Obec Němčice se nachází v okrese Prachatice v Jihočeském kraji, zhruba 6 km vjv. od Netolic, 20 km východně od okresního města Prachatic a 16 km zsz. od krajského města Českých Budějovic. Němčice, nejvýchodnější obec prachatického okresu, leží na západním okraji Českobudějovické pánve (podcelek Blatská pánev, okrsek Vodňanská pánev); prochází jimi silnice II/145. Žije zde 189 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1220.
Kostel svatého Mikuláše
Zemědělský dvůr čp. 6
Pomník obětem první světové války na návsi
Výklenková kaplička svatého Václava na rozcestí k Tupesům
Tři křížky – u silnice směrem k Mahouši, na návsi a u kostela
Němčice
SedloviceOd 30. dubna 1976 do 23. listopadu 1990 k obci patřily i Babice a Zvěřetice.
Římskokatolická farnost Němčice u Netolic
Němčice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN) |
<<<HUMAN>>>: Rybník Jíkavec?
<<<ASSISTANT>>>: Přírodní památka Rybník Jíkavec je menší vodní plocha rozkládající se nedaleko obce Ostružno, na katastrálním území obce Ohařice. Do chráněného území spadá kromě rybníka Jíkavec i rybník U Sv. Trojice. Předmětem ochrany jsou vlhké louky s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Oba rybníky jsou napájeny potokem Velký Porák a jsou též součástí větší soustavy osmi Ostruženských rybníků.
V blízkosti rybníka se nacházejí slatinné louky na kterých se daří vlhkomilným druhům. Mezi ně patří suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), svízel severní (Galium boreale), žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), violka bahenní (Viola palustris).
Rybník Jíkavec leží v těsném sousedství rekreačního areálu Sklář Ostružno u Prachovských skal, které vzniklo v druhé polovině 20. století. Na rybníku je provozováno rybářské hospodářství. Kolem rybníka vedou žlutá a červená turistická trasa. |
<<<HUMAN>>>: Maja Piratinskaja?
<<<ASSISTANT>>>: Maja Piratinskaja (rusky: Майя Пиратинская; * 6. dubna 1977 Jekatěrinburg) je bývalá ruská reprezentantka ve sportovním lezení, mistryně sportu Ruska mezinárodní třídy.
Pochází z horolezecké rodiny, otec Alexander Efimovič Piratinsky byl zasloužilý trenér a sportovní funkionář (v roce 2006 vedoucí ruské reprezentace sportovního lezení), v roce 2002 se podílela na přípravě nových pravidel horolezectví.
1992: mistryně sportu Ruska
1998: mistryně sportu Ruska mezinárodní třídy
* poznámka: nalevo jsou poslední závody v roce
Mayya Piratinskaya v databázi Mezinárodní federace sportovního lezení (anglicky)
(anglicky) Digitalrock.de
Maja Piratinskaja na Facebooku
Maja Piratinskaja na Instagramu |
<<<HUMAN>>>: Těžiště lidského těla?
<<<ASSISTANT>>>: Těžiště lidského těla (latinsky centrum gravitatis hominem) je bod působiště výsledné tíhové síly působící na lidské tělo. Poloha těžiště obvykle splývá s pojmem hmotný střed člověka. Poloha těžiště těla člověka se v podstatě neustále mění, což je způsobeno dýcháním, prouděním krve a ostatních tělních tekutin, pohybem končetin a obratlů, příjmem potravy, těhotenstvím atp. Těžiště člověka se obecně může nacházet uvnitř nebo vně těla. Poloha těžiště člověka se mění také s věkem a pohlavím a obecně, v rámci vyhodnocování antropometrických charakteristik lidské populace, má stochastickou závislost a je nutné je statisticky vyhodnocovat.
Těžiště těla má podstatný význam pro určení stability pohybu lidského/zvířecího těla. Znalost polohy těžiště pomáhá při analýze efektivity provedení pohybu ve sportu, v ergonomii při pracovním úkonu či pohodlí člověka, při rehabilitaci, ve vysvětlení mechanického namáhání či úrazů těla aj.Těžiště je myšlený bod působiště tíhové síly, která působí na hmotné těleso/tělo. Do těžiště umísťujeme tíhovou sílu a dle povahy biomechanické úlohy, také i další možné síly. Poloha těžiště je významná zejména při zjednodušení biomechanické analýzy tělesa/těla nahrazením soustavy hmotných bodů.
V základním anatomickém postavení člověka, se těžiště nachází téměř přesně v planum medianum, v malé pánvi ve výšce 2. nebo 3. křížového obratle, asi 4 až 6 cm před promontoriem. U žen je to ještě asi o 1 – 2 % níže než u mužů. V průběhu ontogenetického vývoje se těžiště posouvá níže (kojenci a batolata mají těžiště výše v poměru k tělesné výšce .
Těhotenství žen také ovlivňuje polohu těžiště (v děloze matky, je plod z pohledu mechaniky/biomechaniky přidaná hmotnost), což zase není příliš výrazné u primátů vzhledem k jejich způsobu pohybu po 4 končetinách.
Se změnou vzájemné polohy jednotlivých segmentů (částí těla) se mění také umístění celkového těžiště lidského těla.
Těžiště segmentů člověka lze nejpřesněji stanovit jen měřením na živých tělech nebo pitváním na kadáverech, přičemž může být použita celá škála metod. Mezi ty moderní patří také CT.
Historická pomůcka pro (orientační) stanovení těžiště je znázorněna na obrázku. Pro výpočet polohy těžiště člověka a jeho segmentů lze také využít vztahy podle různých autorů v závislosti na hmotnosti a poloze segmentů těla.
Následující obrázky znázorňují polohu lokálních těžišť T1 až T4 a lokální hmotnosti m1 až m4 čtyř lidí. Výpočtem lze určit polohu výsledného těžiště T, působící výslednou tíhovou sílu G a reakční sílu R. Blíže.
Biomechanika
Těžiště
Pokusy: Těžiště - ČT edu - Česká televize (ceskatelevize.cz)
Slovníkové heslo těžiště ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: LGBT práva v Kambodži?
<<<ASSISTANT>>>: Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) se v Kambodži setkávají s právními komplikacemi neznámými pro většinové obyvatelstvo. Stejnopohlavní aktivita homosexuálních/transgender jedinců je zde legální, jelikož nikdy nebyla ze strany státu trestán. Ovšem není zde žádná právní forma stejnopohlavního soužití či právní ochrana těchto jedinců např. v zaměstnání či na veřejnosti ohledně homofobních či transgender urážek.
I přes tradiční pohledy Kambodžanů v posledních letech však společnost zaujímá liberálnější postoje vůči LGBT jedincům (zejména nejen díky širšímu povědomí o LGBT lidech ve společnosti, ale také podporou zavedení stejnopohlavních sňatků liberálního kambodžského krále Norodoma Sihamoniho).
Soukromé stejnopohlavní styky jsou povoleny, pokud oba jedinci jsou starší 15 let a oba souhlasí. Stejnopohlavní aktivity nikdy nebyly v historii Kambodže trestány, ale za ilegální se považuje prostituce (včetně ženské) pod trestem vysoké pokuty, která je trestná dle Kambodžského trestního zákoníku, odst. 298.Občanský zákoník a Zákon o manželství a rodině výslovně zakazuje sňatky stejnopohlavních párů a nepovoluje ani adopce dětí stejnopohlavními páry. Od r. 1993 byla novelizována kambodžská ústava, která jasně definuje manželství jako svazek muže a ženy. Mnoho lidí však od 90. let 20. století dostalo širší povědomí o LGBT komunitě a jejích nerovnostech v porovnání s heterosexuálními páry.
Několik stejnopohlavních sňatků bylo oddáno během náboženského obřadu. Příkladem může být náboženský sňatek ze září 1995, kdy jej uzavřeli muži Khav Sokha a Pum Eth ve vesnici Kro Bao Ach Kok v provincii Kandal. Místní úřady nejdříve protestovali, ale později jej začali tolerovat (pozn. Sokha vychovával s partnerem 3 děti z předchozího manželství).V únoru 2004 dokonce o stejnopohlavních svazcích veřejně mluvil samotný král Norodom Sihamoni, který stejnopohlavní manželství či jinou alternativu osobně podpořil. Inspiraci prý našel během návštěvy San Francisca, kde byl dle jeho slov “doslova unesen“.
Roku 2015 veřejně vystoupil mluvčí Rady ministrů Phay Siphan, který osobně vyjádřil podporu rovnosti LGBT lidí a slíbil, že se bude snažit se svými spolupracovníky o prosazení takové legislativy, která by zaručila rovnost LGBT jedinců.Byla také založena Rainbow Community Kampuchea (khmersky: សហគមន៍ឥន្ទធនូកម្ពុជា, v překladu: Duhová komunita Kambodža), která se snaží ve spolupráci s místními úřady sestavit seznam Kambodžanů, kteří řeší kvůli své sexuální orientaci vzath s rodinou. Jen za rok 2018 (formulář byl vyvěšen v 50 obcích po celé zemi) se přihlásilo 21 LGBT párů.
Jedinci nemohou zažádat o úřední změnu pohlaví i kdyby podstoupili chirurgickou sterilizaci a kambodžské úřady neuznávají třetí pohlaví.
Hlavní centrum kambodžské LGBT kultury je soustředěno v hlavním městě Phnompenh a Siem Reap, kde je mnoho gay barů a je zde populární gay turistika. Zatímco mnozí zahraniční LGBT lidé se cítí být relativně v bezpečném prostředí, tak místní LGBT jedinci se stále potýkají se společenskou diskriminací a občasnými urážkami kvůli jejich odlišné sexuální orientaci.
V roce 2003 se v hlavním městě Phnompenh uskutečnil díky místním LGBT organizacím první gay pride, který sklidil poměrně velký ohlas. Proto se každý rok opakuje a účastníků přibývá. První gay pride v Siem Reapu se uskutečnil r. 2018.
Dle průzkumu od společnosti TNS z roku 2015 se ukázalo, že až 55% všech respondentů bylo pro stejnopohlavní manželství, 30% proti a 15% se označilo za neutrálních. Mnoho LGBT jedinců také uvedlo, že se minimálně jednou setkali ze strany rodiny nebo přátel diskriminace.Během rozhovoru z roku 2018 s Ithem Sovannareachem, zakladatel společnosti La Chhouk Recycled & Creative Fashion, který následně řekl: „Před pěti až 10 lety viděli Kambodžané LGBT komunitu jako sociální odpad ... a v dnešní době je daleko méně diskriminace, protože lidé mají více informací o LGBT díky novinám a televizi.“.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Cambodia na anglické Wikipedii.
Rainbow Vommunity Cambodia |
<<<HUMAN>>>: Bosmany?
<<<ASSISTANT>>>: Bosmany jsou přírodní památkou Slovenské republiky, kterou tvoří tři skalní věže seřazené do jedné linie. Nacházejí se v pohoří Súľovské vrchy nad obcí Kostolec. Bosmany jsou přírodní památka v oblasti Strážovské vrchy. Nachází se v katastrálním území obce Kostolec v okrese Považská Bystrica v Trenčínském kraji. Území bylo vyhlášeno či novelizováno v roce 1994 na rozloze 7,3350 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno.
Je zde výrazný škrapový reliéf s výskytem typických rostlinných a živočišných společenstev vápencových skal.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bosmany na slovenské Wikipedii.
Poloha na turistické mapě
Přírodní památka Bosmany, Štátny zoznam osobitne chránených častí prírody SR
Chránené územia, Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky |
<<<HUMAN>>>: Vilém Platzer?
<<<ASSISTANT>>>: Vilém Platzer (23. června 1821 Šimanův dvůr u Stráže nad Nežárkou – 27. října 1888 Jindřichův Hradec) byl český římskokatolický kněz a politik, v 2. polovině 19. století poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.
Na kněze byl vysvěcen 8. srpna 1844. Teprve jako kaplan v Jindřichově Hradci se naučil česky díky působení vlasteneckého lékaře Josefa Procházky Devítského. Vystřídal několik farností. Byl farářem v Blažejově a Novém Etynku. V roce 1878 se stal proboštem (influlovaný probošt) v Jindřichově Hradci. Zde setrval do své smrti roku 1888.Byl přítelem budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka. Jako duchovní se aktivně podílel na českém národním životě. Zasloužil se o probuzení českého živlu v Jindřichově Hradci, který zpočátku měl německý ráz. Stal se čestným občanem Jindřichova Hradce, Nového Etynku a Stráže nad Nežárkou.Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Jindřichův Hradec – Lomnice – Třeboň – Nová Bystřice) do Českého zemského sněmu. Zvolen byl jako nezávislý kandidát, tedy bez formální nominace od českého volebního výboru (Národní strana). Během své sněmovní a parlamentní dráhy ale byl stabilním členem českého národního bloku. Mandát obhájil za týž obvod v zemských volbách v lednu 1867 i v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867.V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Čeští poslanci tehdy praktikovali politiku pasivní rezistence, při níž bojkotovali práci zemského sněmu. Kvůli absenci tak byli zbavování mandátů a v nově vypsaných doplňovacích volbách byli vesměs manifestačně voleni znovu. Platzer byl takto zbaven mandátu pro absenci v září 1868. Zvolen byl znovu v doplňovacích volbách v září 1869. Mandát obhájil také v řádných zemských volbách v roce 1870 a zemských volbách v roce 1872. Následovala opět ztráta mandátu pro neúčast na práci sněmu a opětovné zvolení v doplňovacích volbách v říjnu 1873. Toto se několikrát opakovalo, opětovně byl zvolen v doplňovacích volbách roku 1874, na jaře 1875, v únoru 1876 a v dubnu 1877. Uspěl ve svém obvodu i v řádných volbách roku 1878. Na poslanecký mandát rezignoval roku 1880. Nahradil ho Matouš Talíř.V téže době také zasedal v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam ho vyslal zemský sněm poprvé roku 1871(tehdy ještě Říšská rada nevolena přímo, ale tvořena delegáty jednotlivých zemských sněmů). Nedostavil se ale do parlamentu, a proto byl jeho mandát 23. února 1872 prohlášen za zaniklý. Do vídeňského parlamentu byl zvolen i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 za kurii venkovských obcí, obvod Budějovice, Třeboň, Týn n. Vltavou atd. I nyní ale postupoval ve shodě s českou politickou reprezentací a bojkotoval práci parlamentu. Z politických důvodů se nedostavil do sněmovny, čímž byl jeho mandát prohlášen za zaniklý.Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879. Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci). |
<<<HUMAN>>>: Libanonská kuchyně?
<<<ASSISTANT>>>: Libanonská kuchyně (arabsky المطبخ اللبناني) zahrnuje mnohé gastronomické tradice a praktiky pocházející z Libanonu. Mezi základy libanonské kuchyně patří celozrnná mouka, ovoce, zelenina, ryby a mořské plody, cizrna nebo olivový olej. Z masa se nejčastěji používá drůbež, případně jehněčí nebo kozí maso. Libanonské pokrmy bývají často ochucovány česnekem, petrželí nebo citronovou šťávou. Mezi typická libanonská koření patří anýz, tymián, nové koření, pepř, skořice, hřebíček, pískavice řecké seno, muškátový oříšek, máta nebo zázvor. Jako příloha se často podávají různé druhy chleba.V Libanonu je populární jídlo podávat formou tzv. meze, což jsou malé porce různých pokrmů, velice podobné španělským tapas.Libanonská kuchyně byla ovlivněna mnoha vlivy, některá libanonská jídla mají původ v kuchyních starověkého Řecka, Říma nebo Egypta. Dlouhou dobou bylo území Libanonu ovládáno Osmanskou říší, díky které byla libanonská kuchyně ovlivněna i tureckou kuchyní. Důležité je zmínit také vliv francouzské kuchyně (Libanon byl francouzskou kolonií mezi lety 1918–1943). Díky francouzskému vlivu jsou dodnes v Libanonu rozšířeny pokrmy jako hranolky nebo croissanty.Díky libanonské diaspoře se libanonské pokrmy rozšířily do mnoha dalších částí světa.
V Libanonu se vyrábí více druhů chleba. Mezi nejpopulárnější druhy chleba v Libanonu patří pita chléb (v Libanonu nazývaný khubz Arabi, arabský chléb). Pita chléb se často podává plněný, například falafelem. Tabún je chléb velice podobný chlebům z tandúru z jižní Asie. Markuk je velice tenký chléb, podobný mexické tortille.
Mezi tradiční libanonské sýry patří nabulsi, akawi nebo šankliš. Mnoho sýrů populárních v Libanonu bylo převzato z jiných kuchyní, například řecký sýr feta, kyperský grilovací sýr halloumi nebo východoevropský sýr kaškaval.
Libanonské dezerty jsou velice podobné dezertům z ostatních zemí v regionu. Základem libanonských dezertů obvykle bývá sirup (nejčastěji sirup attar, jehož základem je pomerančová nebo růžová voda s cukrem) a ořechy. Mezi nejpopulárnější dezerty patří baklava, sfouf (dezert ze semoliny ochucený anýzem a mandlemi), kanafeh (dezert ze sladkého těsta plněný sýrem), ma'amoul (křupavé kousky těsta plněné pistáciemi, vlašskými ořechy nebo datlemi, podávané na Velikonoce). Podává se také zmrzlina, populární příchutí je kamar al-din (nápoj ze sušených meruněk).
Příklady libanonských pokrmů:
Tahina, sezamová pasta
Hummus, pomazánka z tahini a cizrny
Falafel, fritovaé koule z cizrny
Labneh, jogurt
Plněné vinné listy
Šauarma, maso opečené na špízu, podávané s pita chlebem
Fattoush, salát z pita chleba, okurky, rajčat, ptačince a máty
Tabbouleh, salát z petržele, bulguru , rajčat, máty a ledového salátu
Ful, pokrm z pomalu vařených bobů
Kafta a kibbeh, opečené masové koule
Okra v rajčatové omáčce
Manaeesh, placka z těsta se sýrem a omáčkou, podobná pizze
Baba ganuš, grilovaný lilek s tahinou, olivovým olejem, citronovou šťávou a česnekem
Příklady libanonských nápojů:
Káva
Čaj
Džallab, nápoj z karobu, datlí, melasy a růžové vody
Arak, alkoholický nápoj ochucený anýzem
Maté, původně jihoamerický nápoj s euforickými účinky, vyráběný z lístků cesmíny paraguayské
Rozšířeno je také vinařství, v Libanonu je jedna z nejdelších vinařských tradic na světě
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebanese cuisine na anglické Wikipedii.
DOBEŠOVÁ, Blanka; ČAPKOVÁ, Eva; BAHBOUH, Charif. Syrská a libanonská kuchyně. Praha: Dar Ibn Rushd, 2003. ISBN 80-86149-35-8. |
<<<HUMAN>>>: Pavel Fried?
<<<ASSISTANT>>>: Pavel Fried (13. června 1930 Třebíč – 2. června 2019) byl český konstruktér, manažer a podnikatel. Byl vězněn v koncentračním táboře Terezín.
Pavel Fried se narodil v roce 1930 v Třebíči, jeho otcem byl majitel drobného obchodu. V květnu roku 1942 byl Pavel deportován s rodiči a starší sestrou do terezínského koncentračního tábora, osvobozen byl až v květnu roku 1945. Sestra a její manžel zemřeli v táboře v březnu roku 1944. Po válce se rodina vrátila zpět do Třebíče, otci Pavla Frieda byl navrácen obchod.
Mezi lety 1946 a 1950 Pavel Fried vystudoval Průmyslovou školu strojní v Brně, po roce 1950 začal pracovat jako konstruktér. Následně pak v roce 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům, kde pracoval při stavbě letišť (budoval letiště v Plzni a Čáslavi). Po absolvování základní vojenské služby opět pracoval jako konstruktér, při práci vystudoval Vysoké učení technické v Brně, promoval v roce 1968. Během Pražského jara byl povýšen do pozice ekonomického náměstka, v roce 1972 pak byl v rámci normalizace z pozice sesazen. Po roce 1989 se spolu s kolegy začal věnovat soukromému podnikání, stal se ředitelem nově založené společnosti.
Po Sametové revoluci se začal věnovat Rotary Clubu a také Židovské obci Brno, kdy byl po čtyři roky členem představenstva a následně byl osm let předsedou brněnské židovské obce. Věnoval se též rozvoji židovské čtvrti v Třebíči. V roce 2017 byl navrhovatelem pojmenování náměstí Rabína Ingbera v třebíčské čtvrti Zámostí. V červenci roku 2018 mu bylo uděleno čestné občanství města Třebíče. Žil v Brně-Židenicích. Zemřel 2. června 2019, pohřben byl 4. června na židovském hřbitově v Třebíči.
Pavel Fried na stránkách Paměti národa
identifikace Pavla Frieda v rámci transportu do Terezína
televizní rozhovor v rámci pořadu Za svobodné Brno |
<<<HUMAN>>>: Tawa?
<<<ASSISTANT>>>: Tawa ("Sluneční Bůh" v mytologii Pueblů) byl asi 2 až 2,5 metru dlouhý a kolem 3,2 nebo až 15 kilogramů vážící teropodní dinosaurus, žijící na území dnešního Nového Mexika v USA (lokalita Ghost Ranch) v období svrchního triasu (asi před 215 až 213 miliony let). Byly objeveny dvě téměř kompletní kostry a části šesti dalších jedinců. Typový druh T. hallae byl objeven v roce 2004 a popsán paleontologem Sterlingem J. Nesbittem a jeho kolegy v prosinci roku 2009.
Tawa vykazuje jak archaické anatomické znaky herrerasaurů, tak i vývojově odvozenější znaky pokročilejších teropodů. Je důkazem toho, že starší rody jako Herrerasaurus byly již pravými teropody a také dokládá, že dinosauři vznikli na území dnešní Jižní Ameriky a postupně se již diverzifikováni rozšířili po světě. Tawa je zřejmě sesterským taxonem skupiny Neotheropoda.
Alexander B. Bradley, Sara H. Burch, Alan H. Turner, Nathan D. Smith, Randall B. Irmis & Sterling J. Nesbitt (2020). Sternal elements of early dinosaurs fill a critical gap in the evolution of the sternum in Avemetatarsalia (Reptilia: Archosauria). Journal of Vertebrate Paleontology Article: e1700992. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2019.1700992
Fernando E. Novas, Federico L. Agnolin, Martín D. Ezcurra, Rodrigo T. Müller, Agustìn Martinelli & Max Langer (2021). Review of the fossil record of early dinosaurs from South America, and its phylogenetic implications. Journal of South American Earth Sciences. 103341. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2021.103341
Článek o druhu Tawa hallae na webu DinosaurusBlog (česky) |
<<<HUMAN>>>: Rocky V?
<<<ASSISTANT>>>: Rocky V je americký film z roku 1990, páté pokračování filmové série Rocky, navazující na snímky Rocky, II, III, IV a následovaný filmem Rocky Balboa. Scénář napsal představitel Rockyho Balboa Sylvester Stallone.
Příběh začíná tam, kde končil Rocky IV. Po vyhraném souboji s Ivanem Drago se Rocky vrací do Států a pro zdravotní potíže končí s boxem. Rozhodne se ale trénovat mladého a nadějného Tommyho Gunna.
Po vítězném zápase má Rocky Balboa (Sylvester Stallone) zdravotní problémy. Nechá si zavolat Adrianu (Talia Shire) a říká jí, že nemůže zastavit třes rukou. Navíc jí začne oslovovat "Micku", což je jméno zesnulého trenéra. Adriana má o Rockyho velký strach a tak se ihned vracejí do Spojených států, kde je na letišti přivítá jejich syn Robert (Sage Stallone). Už na tiskové konferenci se na Rockyho neurvale obrací George Washington Duke (parodie na Dona Kinga) s tím, že má nového soupeře o titul. Union Cane chce s Rockym boxovat a slibuje mu, že to, co zažil s Dragem nebylo nic proti tomu, co mu chystá on. Rocky však jakékoliv zápasy odmítá a Adriana přímo vystupuje před novináře a oznamuje, že Rocky s boxem skončil.
Doma se strhuje hádka. Paulie (Burt Young) totiž před odletem do Sovětského svazu podepsal za Rockyho blanket pro plnou moc v domnění, že podepisuje žádost o daňový odklad. Účetní peníze zpronevěřil a Balboovi přišli o veškeré peníze. Jediné, co zůstává nezadlužené je stará tělocvična po Mickeym Goldmillovi. Rocky nejprve chce přistoupit na další souboj proti Unionovi, ale Adriana je striktně proti a prosí ho, aby šel na vyšetření.
Rocky podstupuje lékařské vyšetření a doktoři zjišťují, že trpí syndromem boxerů "cavum septum pellucidum", což je díra v membráně oddělující dutiny lebeční. Rocky tak nemůže boxovat, protože by mu nebyla prodloužena licence. Rocky nechává dražit svůj majetek, aby zaplatil dluhy, které vznikly.
Rocky se i s rodinou stěhuje zpět do chudé čtvrti Filadelfie, kde jej ovšem sousedé vítají jako svého. Duke se snaží opakovaně přemluvit Adrianu nebo Rockyho k tomu, aby Balboa znovu nastoupil do ringu, ale neúspěšně. Rocky má spíše starost o Roberta jr., který musí nastoupit do školy kam chodil i Rocky, ale ví, že on na ulici nevyrostl a neumí se bránit.
Rockyho s Pauliem zastavuje na ulici dvacetiletý mladík, Tommy Gunn. Vysvětluje Rockymu, že je boxer a chtěl by, aby ho Balboa trénoval. Robert jr. má ve škole opravdu problémy, když jej šikanují dva spolužáci. Tommy Gunn se objevuje znovu v tělocvičně Rockyho a předvádí, že páru opravdu má. Rocky ho přesto odmítá manažerovat, protože se na to necítí. Při posledním pokusu vysvětluje Rockymu, že dal všechno na jízdenku do Filadelfie a svoje vybavení, nemá nic víc než co s sebou nese a to vše proto, aby se dostal k Rockymu. Rocky nakonec souhlasí a protože Tommy nemá kam jít, bere jej k sobě domů.
Rocky trénuje Tommyho a upoutává se na něj čím dál víc. V něm vidí sebe a v sobě vidí Mickeyho, který jej trénoval. Naproti tomu začíná zanedbávat Roberta, svého syna. Ten má stále větší problémy a tak začíná chodit do Rockyho tělocvičny trénovat si údery. Díky tomu se později zbaví dotíravých spolužáků, ale Rocky stále na jeho příběh nemá čas, protože neustále je zaměstnán Tommy Gunnem.
Tommy Gunn je stále úspěšnější a vyhrává další a další zápasy. Všude je však označován jako "Rockyho chlapec", "Rockyho Robot" apod. Mezitím se Union Cane stává šampiónem. Tommy už má dost druhořadých zápasů a chce se utkat o titul, ale Balboa se domnívá, že ještě nepřišel čas. Tommy tak podléhá vábení peněz slibovaných Dukem. Rocky ho varuje, že jestli podepíše smlouvu, stane se jenom loutkou. Tommy přesto Rockyho opouští, aniž by tušil, že je pouze součástí Dukeova plánu, jak dostat Balbou do ringu.
Rocky se udobřuje se svým synem. Tommy bojuje o titul s Canem a poměrně snadno vítězí. Záhy je však vypískán publikem, které ví, že opustil jejich miláčka Rockyho. Tommy navíc věnuje poděkování namísto Rockymu Dukeovi. Na tiskové konferenci je slovně napaden novináři, že Union nebyl žádný soupeř a nikdo nebude Gunna akceptovat jako šampióna. Duke vysvětluje Tommymu, že musí dostat Rockyho do ringu a vydávají se za ním do hospody, kam odešel s Pauliem.
Během hádky v hospodě Tommy udeří Paulieho a Rocky se s ním rozhodne utkat rovnou venku. Duke to Tommymu zakazuje, protože ví, že Balboa je pouliční boxer a Tommy, který nedostal nikdy ránu rukou bez rukavice, proti němu nemá šanci. Skutečně ho Rocky sundá pomocí několika úderů, ale Tommy jej zákeřně napadne zezadu. Rockymu se projevuje zranění ze zápasu s Dragem, ale opět se zvedá a poráží Gunna v pouliční rvačce za světel televizních kamer a řady diváků. Rocky je oslavován pouličním publikem a na samý závěr ještě uštědří jednu ránu Dukeovi, byť mu ten vyhrožuje, že ho zažaluje.
Hudba k filmu není originální, ale složená od tvůrců jako Joey B. Ellis, Elton John, MC Hammer, 7A3, MC Tab, Rob Base, a Bill Conti.
Rocky Balboa
Rocky (filmová série)
Rocky Balboa - The italian stalion Archivováno 30. 11. 2009 na Wayback Machine. Fanouškovské stránky |
<<<HUMAN>>>: Papua (provincie)?
<<<ASSISTANT>>>: Papua je největší indonéskou provincií. Rozprostírá se na většině západní části ostrova Nová Guinea. Na východě sousedí se státem Papua Nová Guinea. Provincie původně zabírala celou západní část ostrova, ale v roce 2003 byla rozdělena. V nejzápadnější části ostrova na poloostrově Ptačí hlava byla ustanovena provincie Irian Jaya Barat (nyní Západní Papua). Legalita rozdělení provincie je předmětem sporu zejména kvůli autonomii udělené provincii již v roce 2000.
Hlavním městem provincie je Jayapura na severovýchodě (200 000 obyvatel). Papua patří mezi nejméně zalidněné oblasti Indonésie, místní populace však patří mezi nejrychleji rostoucí v celém státě. Důvodem je vysoká porodnost kombinovaná s přistěhovalectvím z jiných oblastí Indonésie.
Převážnou část území dosud zaujímají původní lesy. Významným prvkem krajiny je pohoří Maoke, jehož nejvyšší vrcholy výrazně převyšují 4000 m. Nachází se zde nejvyšší hora Indonésie, Puncak Jaya. Mezi nejdelší řeky patří Digul a Mamberamo. Součástí provincie je řada menších ostrovů, největšími z nich jsou Dolak, Biak a Yapen. Nachází se zde také největší národní park celé jihovýchodní Asie, Lorentz. V těsném sousedství národního parku se přitom nachází jeden z největších dolů světa, Grasberg. |
<<<HUMAN>>>: Urban Kramar?
<<<ASSISTANT>>>: Urban Kramar (* 3. října 1990, Novo mesto, SFR Jugoslávie) je slovinský fotbalový útočník nebo záložník, aktuálně hráč klubu NK Krka.
Profesionální kariéru začal v roce 2011 jako hráč slovinského klubu NK Krka Novo mesto.
Profil hráče, transfermarkt.com (anglicky)
Profil hráče, prvaliga.si (slovinsky) |
<<<HUMAN>>>: Markéta Habsburská (1567–1633)?
<<<ASSISTANT>>>: Markéta Habsburská (25. ledna 1567, Vídeň – 5. července 1633 Madrid) se narodila jako předposlední z šestnácti dětí císaře Maxmiliána II. a jeho manželky, španělské infantky Marie.
Markétina nejstarší sestra Anna byla provdána za španělského krále Filipa a v říjnu 1580 nečekaně ve věku jednatřiceti let zemřela na chřipku. Král Filip se tak stal čtyřnásobným vdovcem a začal přemýšlet o dalším sňatku.
Jako nevěsta přicházela v úvahu právě Markéta, třináctiletá švagrová a zároveň neteř o čtyřicet let staršího Filipa. Dívenka se však na svatbu necítila, spíše ji přitahoval život duchovní. Situaci vyřešila po svém. Společně se svou matkou Marií sice do Španělska odjela, starala se o malé synovce a neteře, ale již roku 1583 vstoupila do kláštera klarisek. Přijala jméno Margarita de la Cruz a v klášteře Dezcalas Reales v Madridu, který založila deset let před jejím narozením její teta (matčina sestra) Jana Španělská, o mnoho let později zemřela.
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. |
<<<HUMAN>>>: Bermudy na Letních olympijských hrách 2008?
<<<ASSISTANT>>>: Bermudy se účastnily Letní olympiády 2008. Zastupovalo je 6 sportovců ve 4 sportech (atletika, plavání, triatlon, parkurové skákání). Bermudy nezískaly žádnou medaili.
(anglicky) Bermudy na LOH 2008 |
<<<HUMAN>>>: Václav Soukup?
<<<ASSISTANT>>>: Václav Soukup (* 1957) je český antropolog a kulturolog působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své výzkumné, publikační a pedagogické činnosti se zaměřuje na kulturní antropologii, paleoantropologii a kulturní ekologii. Vydal řadu odborných studií a monografií, které jsou věnovány teorii kultury a dějinám antropologického myšlení.
Mezi další oblasti jeho odborného zájmu patří pravěká archeologie, konkrétně problematika evoluce člověka a lidské kultury. K jeho významným vědeckým monografiím patří Dějiny sociální a kulturní antropologie (1996), Přehled antropologických teorií kultury (2000), Dějiny antropologie (2004), Antropologie: teorie člověka a kultury (2011) a Prehistorie rodu Homo (2015). Společně s českou antropoložkou a historičkou umění Barborou Půtovou realizoval mezinárodní výzkumný projekt věnovaný hledání kořenů lidské kreativity a geneze umělecké imaginace. Výsledky tohoto projektu byly publikovány společně se studiemi předních světových paleoantropologů a archeologů v knize The Genesis of Creativity and the Origin of the Human Mind (2015). Ve vědecké monografii Umění a kultura království Benin (2016, spoluautoři Joseph Nevadomsky a Barbora Půtová) se zaměřil na analýzu a interpretaci dějin, umění a kultury stejnojmenného afrického království.Za knižní publikace věnované rozvoji antropologie obdržel Cenu Vojtěcha Suka na Masarykově univerzitě v Brně a Cenu rektora Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2016 byl zvolen rektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o.p.s., kterou profiluje jako moderní vysokoškolské a vědecko-výzkumné pracoviště vychovávající odborníky v oblasti diplomacie, antropologie, veřejné správy a public relations.
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Soukup |
<<<HUMAN>>>: Seznam dílů seriálu Anatomie lži?
<<<ASSISTANT>>>: Toto je seznam dílů seriálu Anatomie lži.
Seznam dílů seriálu Anatomie lži na SerialZone
Seznam dílů seriálu Anatomie lži v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Otto Ungar?
<<<ASSISTANT>>>: Otto Ungar (27. listopadu 1901 Husovice – 25. července 1945 Blankenhain u Výmaru, Sovětská okupační zóna Německa) byl český malíř, kreslíř a pedagog.
Narodil se v Husovicích do židovské rodiny otci Bernardu Ungarovi, který byl dle zápisu v matrice skladníkem. Po absolvování základního vzdělání a studia na brněnské reálce pokračoval v dalším studiu v letech 1921–1926 na pražské malířské akademii, zprvu čtyři roky ve všeobecné škole a následně dva roky ve speciálce u prof. Františka Thieleho. Během studia na akademii se sblížil s generačně starším malířem Villi Nowakem a sdílel společné zaujetí pro francouzské impresionisty, které vyústilo v pozdější styl jeho tvorby.
Po studiích v Praze nastoupil v roce 1927 v Brně jako středoškolský profesor kreslení a deskriptivní geometrie na židovském reálném gymnáziu. V lednu roku 1932 se oženil Fridou Zwickerovou a později se jim narodila dcera Zuzana. Veškerý volný čas Otto Ungar věnoval tvorbě, ale vzhledem ke své skromnosti se záměrně stranil společenského ruchu, což způsobilo, že do vypuknutí II. světové války bylo jeho dílo známé jen v okruhu nejbližších přátel. Do roku 1938 vystavoval své dílo souhrnně jen na dvou výstavách, a to v rodném Brně a Moravské Ostravě. Kreslil převážně pastelem portréty a zátiší, nejraději se však vydával na procházky do okolí Brna, kde zachytil mnoho krajinných scén.
V lednu roku 1942 byl s celou rodinou deportován do terezínského ghetta, kde působil v kreslírně Technické kanceláře. Tamější pracující umělci měli připravit grafické materiály ke zprávám pro komandaturu SS. Někteří z nich se snažili tajně zachytit skutečný život v ghettu a mezi tyto umělce patřil i Ungar. Kvůli tomu byl v červenci 1944 zatčen, odsouzen za „propagaci hrůzy“ a převezen i se ženou a dcerou do Malé pevnosti. Odtud byl v říjnu 1944 deportován do Osvětimi a v lednu 1945 nastoupil pochod smrti do Buchenwaldu, kde se s podlomeným zdravím dočkal osvobození. Zemřel však záhy na následky uvěznění a vyčerpání v červenci 1945 v nemocnici v Bleikenhaimu u Výmaru.
V roce 1946 stanovil Okresní soud Brno-město na žádost umělcovy dcery Markéty Ungarové datum 25. července 1945 za den, který Otto Ungar nepřežil. V roce 1946 byla v Židovském muzeu v Praze Otto Ungarovi uspořádána posmrtná výstava, díky níž byl objeven jeho nesporný talent a význam. Od května do října roku 1970 bylo v Památníku Terezín vystaveno 148 obrazů Ungarovy tvorby.
1970 – Otto Ungar: Terezínské obrazy a kresby, Památník Terezín
1971 – Otto Ungar: Obrazy a kresby z Terezína, Galerie Vincence Kramáře, Malá síň, Praha
1936 – Skupina výtvarných umělců Brno, Otto Ungar, Dům umění města Brna, Brno
1975 – České výtvarné umění v boji proti fašismu a válce, Malá pevnost, Terezín
2000 – 90 let Domu umění města Brna, Dům umění města Brna, Brno
2016 – Uhlem, štětcem, skalpelem…, Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Olomouc
1993 – Nový slovník československých výtvarných umělců (II. díl; L–Ž), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava
2006 – Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Dodatky), Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otto Ungar
Židovská obec Brno, Otto Ungar (1901–1945) – malíř, grafik
Otto Ungar v Encyklopedii dějin města Brna
Český rozhlas, Rádio vašeho kraje, Před 105 lety se narodil malíř Otto Ungar
Židovská obec Brno, Otto-ungar-hrobka-rodiny-ungarovych-na-brnenskem-zidovskem-hrbitove-preview
Otto Ungar v informačním systému abART |
<<<HUMAN>>>: Jana Osbornová-Kosinová?
<<<ASSISTANT>>>: Jana Osbornová-Kosinová roz. Kučerová (23. března 1937 – 19. prosince 2016) byla česká vědkyně rostlinná ekoložka a geobotanička.
Jana Osbornová-Kosinová prožila většinu svého života v Podskalí v Praze, kam se přistěhovala ve třech letech. V roce 1960 nastoupila po studiích na geobotanické oddělení Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Její otec byl přesvědčený komunista a příslušník lidových milicí, Jana byla na počátku 60. let také členkou KSČ. Ještě před rokem 1968 ze strany však vystoupila. Její zásluhou přežilo geobotanické oddělení útlaky režimu v 80. letech pod vedením R. Hendrycha. Po roce 1989 Jana Osbornová pracovala na katedře pod vedením Jiřiny Slavíkové.Jana Osbornová se ve vědecké činnosti věnovala především synantropní vegetaci. Zahraniční zkušenosti získala v druhé polovině 60. let v Egyptě a na Blízkém východě. V egyptské Káhiře navázala blízké přátelství s profesorkou Vivi Täckholmovou, autorkou studií o flóře Egypta. Se svým druhým manželem, zoologem Dale Osbornem se seznámila také v Egyptě a publikovali spolu v roce 1998 knihu The Mammals of Ancient Egypt shrnující všechny známé kresby a skalní rytiny savců z pravěkého Egypta. Za své celoživotní působení na Univerzitě Karlově jí byla děkanem fakulty v roce 2005 ve Velké aule Karolina udělena medaile Přírodovědecké fakulty.
Soukromý život Jany Osbornové byl nelehký. Dlouhodobě se starala o svou těžce nemocnou mladší sestru. Po rozchodu se svým prvním manželem musela sama vychovávat syna. Věnovala se péči o svoji matku, která se dožila vysokého věku. Její druhý manžel s ní žil až do své smrti v Česku v Podskalí.
Po r. 1989 se Jana Osbornová jako lokální patriotka věnovala s nadšením veřejné činnosti ve spolku Vltavan v Podskalí. Z té doby také pochází její vzpomínková knížka Pražské Podskalí dvacátého století. Od mládí žila v Ladově ulici č. 7, ve stejném domě jako Jaroslav Heyrovský. V roce 1999 se zúčastnila odhalení pamětní desky na domě, která připomíná pobyt akademika Heyrovského. Jana Osbornová iniciovala realizaci pamětní desky (2005) u příležitosti 150. výročí vydání Babičky od Boženy Němcové, která se v říjnu 1854 přestěhovala z Ječné ulice č. 516 do tehdejší ulice Pod Emauzy č. 1378 - dnešní Vyšehradská 45. |
<<<HUMAN>>>: Smírčí kříž v Mnichově II?
<<<ASSISTANT>>>: Smírčí kříž stojí na návsi před kostelem svatého Petra a Pavla obce Mnichov v okrese Cheb. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Na místo před kostelem, kde stál původně mariánský sloup, byl smírčí kříž přestěhován v roce 1998. Jeho původní místo bylo jihovýchodně od obce u křižovatky, kde se větví silnice II/230 a silnice II/210.
Smírčí kříž snad z počátku 20. století je vytesán ze žulového monolitu do tvaru řeckého kříže. Jeho rozměry jsou uváděny v rozmezí pro výšku 90–92 cm, přičemž celková výška, tj. i s částí pod zemí, má dosahovat 1,30 m. Šířka (rozpětí) se pohybuje 90–97 cm, délka ramene je v rozmezí 36–38 cm, tloušťka kříže 24–26 cm. Na zadní straně kříže měl být (už nečitelný) nápis vytesaný mezi roky 1910–1920. Znění nápisu: „Das alte Schuertz, es aerden sich die Zeiten und neues Leben blueht aus den Ruinen“
BOŘIL, Petr. Kamenné kříže Čech, Moravy a Slezska. : Agro, 1999. ISBN 978-80-7203-370-6.
Seznam kulturních památek v okrese Cheb |
<<<HUMAN>>>: Pirochtův mlýn?
<<<ASSISTANT>>>: Pirochtův mlýn (Piruchtův) v Boskovicích v okrese Blansko je vodní mlýn, který stojí ve východní části Pilského údolí na říčce Bělá. Je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky.
Mlýn má renesanční původ. Je zakreslen na mapě 1. vojenského mapování z let 1764–1768.
Patrový mlýn se sedlovou střechou postavený na obdélném půdorysu má obytnou a mlýnskou část. Střecha je nesena hambálkovým krovem se stojatou stolicí. Pod eternitovým krytím se nachází starší dřevěný šindel.Mlýn je zděný ze smíšeného kamenocihelného zdiva, fasádu má hladkou s lizénovým rámem. Ze severu na budovu navazuje krátké příčné křídlo pro vodní náhon s nízkou sedlovou střechou, jehož přízemí je z větší části zapuštěné do terénu.Obytná část má v obou nadzemních podlažích trojtraktovou dispozici se střední síní. Síň v úrovni přízemí je přístupná přímo ze dvora na západní straně, v úrovní patra z dřevěné pavláčky, na kterou vede ze dvora dřevěné schodiště. Síň v přízemí je zaklenutá valenou klenbou. V obou podlažích obytné části se dochovaly pozůstatky černých kuchyní.Samostatným vstupem od jihu je přístupná mlýnská část, která je jednotraktová se třemi úrovněmi podlah.Voda na vodní kolo vedla náhonem z rybníka, který se nacházel v místech sportovního hřiště. Dochovalo se torzo vodního kola na vrchní vodu, naftový motor od výrobce Breitfeld, Daněk a spol., Blansko, a historické technologické prvky (transmise, řemenice, převody, válcová stolice, loupačka, výtahy a dopravníky, kapsový výtah, pytlovací lávka, šrotovník).
Mlýn patřil do soustavy takzvané „Boskovické kaskády“, která zahrnovala pět mlýnů a dvě vodní pily na třech kilometrech toku říčky Bělé. Pouze Pirochtův mlýn se zachoval v téměř nedotčené podobě. Mlýny a pily: Šmelcovna (pila), Klevetův mlýn, Lasákův mlýn, Dvořáčkův mlýn, Pirochtův mlýn, Puklův mlýn, pila v Pilském údolí (Podlesní mlýn).
Seznam vodních mlýnů v Česku
Boskovice Město na webu ČÚZK, Archivní mapy (1826)
I. vojenské (josefské) mapování - Morava, mapový list č.37 (Pirochtův mlýn), mapový list č.36 (Pilské údolí), 1764–1768 a 1780–1783 (rektifikace), měřítko 1: 28 800
Boskovická kaskáda Archivováno 15. 4. 2021 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Prionosuchus?
<<<ASSISTANT>>>: Prionosuchus („krokodýl ze Sierry“) je rod velkého temnospondylního obojživelníka, žijícího v období prvohorního permu, asi před 299 až 272 miliony let, na území dnešní severovýchodní Brazílie.
Fosilie tohoto obojživelníka byly objeveny v sedimentech souvrství Pedra do Fogo a typový druh P. plummeri formálně popsal paleontolog Llewellyn Ivor Price v roce 1948. Jednalo se o zástupce čeledi Archegosauridae. Dnes známe několik exemplářů tohoto rodu, zejména se jedná o lebeční materiál.
Prionosuchus je jedním z největších známých obojživelníků v historii života na Zemi a jedním z největších predátorů období permu. Zatímco lebka holotypu měří na délku asi 50 cm, u jiného, mnohem většího exempláře, dosahuje délky 1,6 metru. To odpovídá celkové délce těla až 9 metrů a hmotnosti přes 2000 kg. Celkově se tento obří obojživelník s úzkými čelistmi podobal například gaviálům a je možné, že podobný byl i jeho styl života a potravní strategie. Lovil zřejmě menší vodní obratlovce v řekách a lagunách, které obýval (jak doložily sedimenty v daném souvrství). Pravděpodobně se jednalo o piscivorní (rybožravý) druh, který lovil ryby, paryby a obojživelníky rychlým laterálním stiskem čelistí. V tlamě měl 60 ostrých úzkých zubů, vhodných k lapání kluzké kořisti. Podle některých odhadů se navzdory svým krátkým nohám dokázal na souši pohybovat rychlostí asi 18 km/h (a ve vodě pravděpodobně ještě rychleji).
Ruta, M., Pisani, D., Lloyd, G. T. & Benton, M. J. (2007). A supertree of Temnospondyli: cladogenetic patterns in the most species-rich group of early tetrapods. Proceedings of the Royal Society of London B, 274: 3087-3095.
Informace na webu Prehistoric Wildlife (anglicky)
Profil taxonu na databázi Mindat (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Provincie v Irsku?
<<<ASSISTANT>>>: Irské provincie jsou tradičním členěním Irska, které pochází z raného středověku. Cúige, irské slovo pro provincii, doslova znamená „pětina“. Provincií bylo totiž původně pět, ale pátá z nich, Meath, byla časem začleněna do provincie Leinster. Později byl v Irsku zaveden systém hrabství, který je základem správního členění dodnes. Jména provincií se běžně užívají jako zeměpisná označení, ale v moderní době již provincie nejsou územně správními útvary.
Rozdělení Irska na čtyři provincie se objevuje už v irské mytické tradici. Otázka páté provincie je však řešena dvěma způsoby. Podle prvního podání, obsaženého v Lebor Gabála Érenn rozdělili Irsko na pět provincí Fir Bolgové, vedení pěti bratry. V takovém dělení se Irsko sestává z Connachtu, Ulsteru, Leinsteru a dvou Munsterů, západního a východního. Podle této tradice je středem a centrem země vrch Uisnech. Podle druhého podání, v moderní době známějšího, je pátou provincií Meath „Střed“. Ten podle několika středověkých rukopisů vznikl když si král Túathal Techtmar přivlastnil část každé z původních provincií.Existují také texty kde se obě podání objevují vedle sebe. Ve středověkém díle Osídlení Tary se vypráví o tom jak král Diarmait mac Cerbaill čelil šlechtické opozici proti rozšiřování své domény. Byl proto přivolán moudrý Fintan mac Bóchra, který vyprávěl o tom jak se v den Kristova ukřižování v Irsku objevil obří muž jménem Trefuilngid Treochair, který vládl východu a západu slunce. Ten si nechal přivést nejmoudřejší muže ze čtyř provincií do Tary, královského sídla. Zároveň daroval Fintanovi, který byl též přítomen, bobule, které ten zasadil a z nichž vyrostlo pět stromů: jasan, tis, dub a ještě další dva jasany. Další události se namísto Tary odehrávali v Uisnechu, zhruba sedmdesát kilometrů na západ. Na jeho vrcholu vztyčil Fintan kamenný pilíř s pěti hřbety, jedním pro každou část Irska. Provincie které takto vznikly jsou Connacht, Ulster, Leinster, západní Munster a východní Munster a jsou jim přiřknuty různé atributy. Zároveň ale také Fintan dosvědčil že je správné aby Tara a Uisnech, přirovnávané k dvěma ledvinám v lidském těle, získaly část ze všech irských provincií.Keltisté Alwynn Reese a Brinley Reese přirovnávají pět provincií k pěti invazím skrze které bylo osídleno Irsko a zárověn ke společenským třídám a dalším fenoménům v duchu trojfunkční hypotézy. Meath odpovídá královskému úřadu, který všem funkcím vládne či je syntetizuje. Následuje Connacht spojovaný s Tuatha Dé Danann kteří v mýtech disponují kouzelnou mocí a měli by tak odpovídat první funkci spojované s posvátnem a magií, a pak Ulster osídlený Fir Bolgy a spojovaný s cyklem příběhů o válečníkovi Cú Chulainnovi, který by odpovídal funkci druhé reprezentujícím válku. V Leinsteru se pak odehrává Feniánský cyklus ve kterém vystupují obyčejní lidé a je kladen důraz na romanci, který by pak náležel k funkci třetí – plodnosti a bohatství.Munster pak leží mimo tři funkce a reprezentuje třídu nevolníků a služebníků, která zahrnovala též hudebníky. Východní Munster je reprezentován Cessair a jejím lidem, který sídlil v Irsku již před potopou, přičemž Cessair často není k vůdcům invazí počítána, stejně jako často není východní Munster často počítán mezi provincie. Zároveň je někdy ze zbytku Irska vyčleňován i Munster jako celek, který je spojován se smrtí a ženskými postavami. Munster přitom ale má jako jediná z provincií vlastní obdobu Tary – Temair Luachra, je místem kde se vyloďovali různí dobyvatelé Irska a nese rysy ráje. Existence dvou pátých provincií může být chápána také tak že zatímco Meath reprezentuje střed, tak východní Munster je symbolicky provincií vnější. S indoevropskými funkci lze spojit také alternativní dělení Irska objevující se v podání o králi Connovi Cétchathachovi. Ten rozdělil zemi na dvě poloviny, Leath Cuinn „Connovu polovinu“, zahrnující Connacht a Ulster, a Leath Moga „Mughovu polovinu“, zahrnující Leinster a Munster. Connova část odpovídá první a druhé funkci, zatímco Mughova třetí. Objevuje se také motiv že myšlení je spojeno se západem, vůle se severem a cítění s jihem.Symbolické vztahy mezi provinciemi lze shrnout následovně:
Čtveřici provincií tvoří:
Connacht (irsky Connachta)
Leinster (Laighin)
Munster (An Mhumhain)
Ulster (Uladh)
Administrativní dělení Irska
Irská hrabství |
<<<HUMAN>>>: Austrálie na Eurovision Song Contest?
<<<ASSISTANT>>>: Austrálie se zúčastnila 8 ročníků soutěže Eurovision Song Contest, poprvé v roce 2015. Jako první se v soutěži představil Guy Sebastian s písní „Tonight Again“. Největším úspěchem země bylo 2. místo, které při své druhé účasti v roce 2016 získala ve finále Dami Im s písní „Sound of Silence“.
V roce 2021 se Austrálie stala vůbec první zemí, která na Eurovizi soutěžila distančně. Kvůli restrikcím zavedeným proti šíření nemoci covid-19 nemohla Australanka Montaigne odcestovat do Nizozemí, její vystoupení tedy bylo přehráno z připraveného záznamu. |
<<<HUMAN>>>: Seznam dílů seriálu Ben 10 (2016)?
<<<ASSISTANT>>>: Toto je seznam dílů seriálu Ben 10. Americký animovaný televizní seriál Ben 10 měl premiéru 1. října 2016 v Evropě, Asii a Tichomoří, na Středním východe a v Africe a 10. dubna 2017 v USA na stanici Cartoon Network. Jedná se o restart stejnojmenného seriálu.
Crossover speciál mezi seriály Ben 10, Mladí Titáni do toho!, K.O. OK! Prostě koukej a Steven Universe, který byl odvysílán jako součást seriálu K.O. OK! Prostě koukej.
Seznam dílů seriálu Ben 10 (2005)
Seznam dílů seriálu Ben 10: Síla vesmíru
Seznam dílů seriálu Ben 10: Dokonalý mimozemšťan
Seznam dílů seriálu Ben 10: Omniverse |
<<<HUMAN>>>: Leo Aario?
<<<ASSISTANT>>>: Leo Eino Aario, do roku 1928 Engmann (26. listopadu 1906, Pori – 6. srpna 1998, Espoo), byl finský geograf a geolog.
V letech 1945 až 1953 byl profesorem geografie univerzity v Turku. Působil jako děkan přírodovědecké fakulty a v období 1951–53 jako prorektor. Od 1953 do 1970 byl profesorem geografie na helsinské univerzitě. Od roku 1963 byl členem Leopoldiny.
Biologische Geographie
Pflanzentopographische und paläogeographische Mooruntersuchungen in N-Satakunta
Über die Wald- und Klimaentwicklung an der lappländischen Eismeerküste in Petsamo mit e. Beitr. zur nord- u. mitteleurop. Klimageschichte
Über den südlichen Abfluss des Vor-Päijännesees
Ein nachwärmezeitlicher Gletschervorstoss in Oberfernau in den Stubaier Alpen
Die Kulturlandschaft und bäuerliche Wirtschaft beiderseits des Rheintales bei St. Goar
Der Tümmlerfund von Kolosjoki und die Entwicklungsgeschichte der Wälder Petsamos, v Fennia (1940), digitalizovaná verze
The original garden cities in britain and the garden city ideal in finland
Waldgrenzen und subrezenten Pollenspektren in Petsamo, Lappland
Vegetation und postglaziale Geschichte des Nurmijärvi-Sees
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leo Aario na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Jane Russellová?
<<<ASSISTANT>>>: Jane Russellová, rodným jménem Ernestine Jane Geraldine Russelovál (Russell, 21. června 1921, Bemidji, Minnesota, USA – 28. února 2011, Santa Maria, Kalifornie, USA) byla americká filmová herečka a sex symbol.
Byla jedinou dcerou Roye Williama Russella (5. leden 1890 – 18. červenec 1937) a Geraldine Jacobiové (2. leden 1891 – 26. prosinec 1986). Její čtyři mladší bratři se jmenují Thomas Ferris Russell (* 16. duben 1924), Kenneth Steven Russell (* 2. září 1925), James Hyatt Russel (* 9. února 1927) a Wallace Jay Russell (* 31. ledna 1929).
Její rodiče pocházeli ze Severní Dakoty. Tři z jejich prarodičů se narodili v Kanadě, zatímco babička z otcovy strany pocházela z Německa. Její rodiče se vzali v roce 1917. Její otec byl bývalý nadporučík americké armády pověřený velením a její matka byla bývalá kočovná herečka. V prvních letech manželství žili rodiče v Edmontonu v provincii Alberta v Kanadě. Před jejím narozením se její matka dočasně přestěhovala do Spojených států, aby zajistila, že se stane americkou občankou. Později se rodina přemístila do San Fernando Valley v jižní Kalifornii. V roce 1930 žili v Burbanku a její otec pracoval jako vedoucí kanceláře v pobočce továrny na mýdla.
Matka jí zajistila lekce hry na klavír. Navíc se kromě hudby zajímala o ochotnické divadlo a účinkovala v představeních Van Nuysovy střední školy. Nejdříve chtěla být designérkou, po smrti svého otce se rozhodla pracovat jako recepční. Také působila jako fotomodelka a na přání své matky studovala dramatické herectví, hrála s divadlem Maxe Reinhardta a se slavnou ruskou herečkou Mariou Ouspenskou.
V roce 1940 podepsala sedmiletou smlouvu s filmovým magnátem Howardem Hughesem a debutovala ve filmu Psanec (1943), příběhu o Billy Kidovi, který ukazoval její smyslnou postavu. Ačkoliv byl film dokončen v roce 1941, objevil se na plátnech až o dva roky později. Nastaly problémy s cenzurou kvůli způsobu, jakým je ve filmu ukazoval svůj bohatý výstřih. Když film konečně prošel cenzurou, byl uveden v roce 1946. Během tohoto období byla zaneprázdněna publicitou a stala se slavnou osobou.
Spolu s Lanou Turnerovou a Ritou Hayworthovou zosobňovala vzhled smyslné sladké dívky, ačkoliv její míry a výška byly odlišné než u jejích současnic. Vedle tisíců útržků od komiků z rozhlasu, včetně Boba Hopeho, který ji představil jako „dvě a jedinou Jane Russellovou“, její fotografie na stohu sena mračící se se vzpurnou krásou a mladou smyslností, když se její ňadra napínala pod jejími šaty, byla oblíbeným obrázkem pro vojáky v době druhé světové války.
Ačkoliv Psanec nebyl velkolepý western, prodával se dobře. Zdálo se, že Hughes se zajímal pouze o to, aby hrála v jeho filmech a ukazovala pouze svoji smyslnou postavu. Nicméně podle zpráv odmítla nabídku Darryla Zanucka, aby hrála Doňu Solu ve snímku Krev a písek. Do roku 1946 se neobjevila v žádném dalším filmu a až pak hrála pro RKO Joan Kenwoodovou v Young Widow. Ačkoliv její raná filmová tvorba ukazovala jen velice málo z jejího hereckého umění, pomohla jí v kariéře představující veselé, obvykle cynické, tvrdé ženy, často sršící dobrou náladou.
V roce 1947 se pokusila o hudební dráhu. S orchestrem Kaye Kysera natočila singl „As Long As I Live“.
Nadále hrála ve filmu v celé řadě dalších rolí, včetně Kalamity Jane s Bobem Hopem ve filmu Bledá tvář (1948) studia Paramount; a s Mikem Delroyem a Hopem ve filmu Son of Paleface (1952), opět v Paramountu.
Na vrcholu svého komediálního talentu se ocitla svým výkonem ve filmu Páni mají radši blondýnky (1953), kde hrála spolu s Marilyn Monroe pro 20th Century Fox, která se stala jednou z jejich nejpamátnějších rolí. Film byl dobře přijat a ukázal, že je jde o talentovanou herečku.
Objevila se ve dvou filmech spolu s Robertem Mitchumem, His Kind of Woman (1951) a Macao (1952). Jejími dalšími hereckými partnery se stali Frank Sinatra a Groucho Marx v komedii Double Dynamite (1951); Victor Mature, Vincent Price a Hoagy Carmichael v The Las Vegas Story (1952); Jeff Chandler ve Foxfire (1955); a Clark Gable a Robert Ryan ve snímku Správní chlapi (1955).
V produkci společnosti RKO Howarda Hughese ve filmu The French Line (1953) se ukázala v přiléhavých jednodílných plavkách s výkrojky. Hrála zde v provokativním muzikálovém čísle s názvem „Hledání problémů“. Ve své autobiografii uvedla, že odhalující plavky byly alternativou k Hughesovu původnímu návrhu bikin, což by byl pro film v roce 1954 velmi pikantní kostým. Říkala, že původně nosila bikiny před „šokovaným“ filmovým štábem, ale že „se cítila velmi nahá“.
Její prvním manželem byl bývalý zadák týmu Los Angeles Rams Bob Waterfield, společně založili v roce 1955 Russ-Field Production. Produkovali filmy Pánové se žení s brunetkami (1955), Král a čtyři královny (1956), kde hrál Clark Gable a Eleanor Parkerová, Běh za Sluncem (1956) a The Fuzzy Pink Nightgown (1957).
Její výkon ve filmu Pánové se žení s brunetkami, kde hrála po boku Jeanne Crainové, a v dramatu The Revolt of Mamie Stover (1956) předvedl její herecké schopnosti. Ale po filmu The Fuzzy Pink Nightgown (1957), který propadl i v prodeji, se na stříbrném plátně neobjevila po dalších sedm let.
V říjnu 1957 debutovala v úspěšném sólo vystoupení z nočního klubu v Sands Hotelu v Las Vegas. Také splnila další závazky v USA, Kanadě, Mexiku, Jižní Americe a Evropě.
V létě 1961 debutovala s turné Janus v Nové Anglii. Na podzim 1961 hrála ve hře Skylark v Drury Lane Theatre v Chicagu. A v listopadu 1962 hrála ve hře Bells Are Ringing ve Westchester Town House v Yonkers v New Yorku.
Její další výkon ve filmu byl v Fate Is the Hunter (1964), ve kterém hrála samu sebe pro USO v retrospektivních ukázkách z její minulé filmové tvorby. Poté účinkovala už jen ve čtyřech filmech, v posledních dvou hrála charakterní role.
V roce 1971 zazářila v muzikálovém dramatu Company na Broadwayi, kde nahradila Elainu Stritchovou. Roli Joanne v této hře hrála celkem šest měsíců. Později v 70. letech se začala objevovat v televizních reklamách jako reklamní tvář firmy Playtex.
V roce 1985 napsala a vydala autobiografickou knihu Jane Russell: My Path and My Detours. V roce 1989 získala cenu pro žijící legendy od Mezinárodního ženského centra (WIC).
Její ruka a nohy jsou zvěčněny na dvoře Grauman’s Chinese Theatre a také má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy na adrese 6850 Hollywood Boulevard.
Russellová je vykreslena Renee Hendersonem v minisérii CBS z roku 2001 Blonde, založené na románu Joyce Carol Oatesové. Minisérie ji znázorňuje, jak s Marilyn Monroe opouští otisky u Graumanova Čínského divadla ve filmu HBO Norma Jean & Marilyn, kde hrají Ashley Juddová a Mira Sorvino.
Byla celkem třikrát provdána. Poprvé za člena haly slávy amerického fotbalu Boba Waterfielda (brali se 24. dubna 1943 – rozvedli se v červenci 1968), podruhé za herce Rogera Barretta (vzali se 25. srpna 1968 – on zemřel 18. listopadu 1968) a naposled za realitního makléře Johna Calvina Peoplese (vzali se 31. ledna 1974 – on zemřel 9. dubna 1999). Spolu s Peoplesem žili několik let v Sedoně v Arizoně, ale zbytek jejich manželství strávili v Montecitu v Kalifornii.
V únoru 1952 adoptovali s Waterfieldem holčičku Tracy. V prosinci 1952 adoptovala patnáctiměsíčního chlapečka Thomase, a v roce 1956 adoptovali spolu s Waterfieldem devítiměsíčního chlapečka Roberta Johna. Ona sama nemohla mít děti a v roce 1955 založila Mezinárodní fond pro světové adopce (WAIF), organizaci, která umísťovala děti do adoptivních rodin a která byla průkopnickou při adopci cizích dětí Američany. Ve své autobiografii z roku 1985 na sebe prozradila, že v 19 letech otěhotněla a podstoupila interrupci, která byla zpackaná tak, že málem zemřela. Poté, co jí doktor na pohotovosti prohlédl, prohlásil: „Který packal Vám to provedl?“ Pak už nemohla otěhotnět. Od té doby zastávala neochvějný životní postoj proti interrupcím.
Ačkoliv její image na plátně byla blízká bohyni sexu, její osobní život postrádal senzace a skandály, které provázely jiné herečky té doby, jako byla např. Lana Turnerová, ačkoliv ve své autobiografii přiznala, že přežila bez zranění dvoje znásilnění, že její první manželství bylo poskvrněno cizoložstvím (na obou stranách) a násilím, a že byla od mládí alkoholičkou. Také odhalila, že byla rozenou křesťankou, což byla jedna z věcí, které jí pomohly přežít.
Na vrcholu své kariéry začala organizovat „Skupinu hollywoodských křesťanů“. Šlo o týdenní studia Bible v jejím domě pořádaná pro křesťany z filmového průmyslu a navštěvovali je některé z největších jmen. Příležitostně se objevila v programu Chvalte pána na Trinity Broadcasting Network, což je křesťanský televizní kanál sídlící v Costa Mesa v Kalifornii.
Byla významnou republikánkou, navštívila Eisenhowerovu inauguraci spolu s Lou Costellem, Dickem Powellem, June Allysonovou, Anitou Louiseovou, Louellou Parsonsovou a mnoha dalšími.
Žila v Santa Maria Valley na Centrálním pobřeží Kalifornie.
1943 Psanec (režie Howard Hughes, Howard Hawks)
1946 Young Widow (režie Edwin L. Marin)
1948 Bledá tvář (režie Norman Z. McLeod)
1951 His Kind of Woman (John Farrow, Richard Fleischer)
1951 Double Dynamite (režie Irving Cummings)
1952 The Las Vegas Story (režie Robert Stevenson)
1952 Makao (režie Josef von Sternberg, Nicholas Ray)
1952 Son of Paleface (režie Frank Tashlin)
1952 Montana Belle (režie Allan Dwan)
1952 Road to Bali (režie Hal Walker)
1953 Páni mají radši blondýnky (režie Howard Hawks)
1954 The French Line (režie Lloyd Bacon)
1955 Underwater! (režie John Sturges)
1955 Foxfire (režie Joseph Pevney)
1955 Správní chlapi (režie Raoul Walsh)
1955 Pánové se žení s brunetkami (režie Richard Sale)
1956 Hot Blood (režie Nicholas Ray)
1956 The Revolt of Mamie Stover (režie Raoul Walsh)
1957 The Fuzzy Pink Nightgown (režie Norman Taurog)
1964 Fate Is the Hunter (režie Ralph Nelson)
1966 Johnny Reno (režie R.G. Springsteen)
1966 Waco (režie R.G. Springsteen)
1967 Rození smolaři (režie Tom Laughlin, Guerdon Trueblood)
1970 Darker Than Amber (režie Robert Clouse)
1970 Cauliflower Cupids (režie Peter Savage)
Hesla užívaná pro reklamu na plakátech nebo v médiích, k filmům Russellové, které často poukazovaly na její dobře vyvinuté poprsí.
„Jak rádi byste zápasili s Russellovou?“ – Psanec (1943)
„Jane Russell a Frank Sinatra... Jaký pár!“ – Double Dynamite (1951)
„Byly dva od jednoho druhu!“ – His Kind of Woman (1951)
„Teplé rty... Horké olovo!“ – Montana Belle (1952)
„Dva D-D-Divy naší doby v zázračném muzikálu světa!“ – Páni mají radši blondýnky (1953)
„J. R. v 3D. Vykopne vám obě oči z důlků!“ – The French Line (1954)
„Akce potopení pleti... Vodní napětí!“ – Underwater! (1955)
„Nebudou žádné větší“ – Správní chlapi (1955)
„Zhlédněte 'EM SIZZLE VE VELKÉM NÁDHERNÉM MUZIKÁLU!“ – Pánové se žení s brunetkami (1955)
„Jane Russellová třese svými bubínky a jezdí na Cornelu Wildeovi!“ – Hot Blood (1956)
„Nejžhavější balík, který byl kdy ukradnut!“ – The Fuzzy Pink Nightgown (1957)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jane Russell na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Mediatizace?
<<<ASSISTANT>>>: Mediatizace je akt, jímž se suverénní území anebo suverénní kníže stává podřízeným některého jiného státu. Termín se nejčastěji užívá s souvislosti s mediatizací německých států za koaličních válek s Francií, ovšem používá se i v jiných souvislostech, například při podřízení se a subordinaci. V politickém systému říše se rozlišovaly subjekty podřízené císaři bezprostředně (reichsunmittelbar, imediátní) od subjektů mediátních, podřízených jiným, a tedy nepřímo císaři. Mediatizace pak znamenala převedení z první do druhé skupiny.
Jiná definice tohoto procesu zní: zánik suverenity některého ze světských říšských stavů za současné anexe jeho území.Mírem v Lunéville roku 1801 získala Francie veškerá říšská území na levém břehu Rýna. Následně roku 1803 bylo mediatizováno říšským sněmem 41 říšských měst (suverenitu si uchovalo pouze šest, mezi nimi Hamburk a Brémy) a v inspiraci francouzskou protiklerikální politikou také většina duchovních panství (3 kurfiřtství, 19 biskupství a 44 opatství).
A po zániku Svaté říše římské národa německého roku 1806 a vznikem Rýnského spolku mediatizace vyvrcholila zánikem většiny zbylých svobodných říšských panství (zanikly všechny državy říšských rytířů), která Napoleon I. připojil vesměs ke státům, které byly členy Rýnského spolku.
Na Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815 se představitelé mediatizovaných území spojili do Spolku mediatizovaných ve snaze o navrácení majetku a postavení. Ovšem s výjimkou Hesenska-Homburku nedosáhli úspěchu. Mediatizovaným knížecím rodům bylo ovšem přiznáno jejich důstojenství. I nadále byly považovány za rovny ostatním panovnickým rodům, členům rodu kromě knížete byl ponechán titul prince a princezny, byly osvobozeny od daňových a vojenských povinností a mnohé měly do roku 1848 soudní pravomoc. Vídeňský kongres zachoval značně zredukovaný počet německých států a státečků, který před mediatizací překročil číslo 300. Tak – snad aniž to tušil – pomohl Napoleon I. pozdějšímu sjednocení Německa včetně Rýnského spolku.
Bentinck – původně rytířské panství, později hrabství – mediatizováno 1808 ve prospěch Oldenburska (definitivně připojeno 1854)
Burgau – markrabství – mediatizováno 1805 ve prospěch Bavorska
Colloredo-Mansfeld – říšská hraběcí rodina – mediatizována 1805 a 1806 ve prospěch Rakouska a Württemberska
Croy – říšská knížata – mediatizována 1806 ve prospěch Arenbergu
Freising – biskupství – mediatizováno 1803 ve prospěch Bavorska
Friedberg – říšské svobodné město – mediatizováno 1803 ve prospěch Hesenska-Darmstadtska
Fugger – říšská knížata – linie Fugger-Babenhausen mediatizována 1806 ve prospěch Bavorska, ostatní linie pod Würtembersko
Ligne – říšská knížata – mediatizována 1806 ve prospěch Bavorska
Lobkowitz – říšská knížata – mediatizována 1806
Metternich – říšská hrabata (od roku 1803 knížata) – mediatizována 1805 ve prospěch Württemberska
Schwarzenberg – říšská knížata – mediatizována 1806
Windischgrätz – říšská knížata – mediatizována 1806 ve prospěch Württemberska
Ottův slovník naučný, heslo Mediatisace. Sv. 17, str. 2 |
<<<HUMAN>>>: Jimmy Justice (hudebník)?
<<<ASSISTANT>>>: Jimmy Justice, vlastním jménem James Anthony Bernard Little, (* 15. prosince 1939 Carlshalton) je anglický popový zpěvák. Poté, co vyhrál talentovou soutěž podepsal nahrávací smlouvu na jeden singl s vydavatelstvím Pye Records a v roce 1960 vydal svůj první singl „I Understand“. Přestože singl neměl příliš velký úspěch, společnost Pye Records se rozhodla smlouvu prodloužit na tři roky. Později se usadil ve Švédsku, kde měl hit s písní „Little Lonely One“. Po návratu do Anglie se v roce 1962 tři z jeho singl, konkrétně „When My Little Girl Is Smiling“, „Ain't That Funny“ a „Spanish Harlem“, dostaly do první dvacítky žebříčku UK Singles Chart. Píseň „When My Little Girl Is Smiling“ později vyšla také ve Spojených státech amerických, kde se dostala na 127. příčku místní hitparády. V roce 1963 vydal dvě dlouhohrající desky I Wake Up Crying a Justice for All!. |
<<<HUMAN>>>: Fotografická paměť?
<<<ASSISTANT>>>: Fotografická paměť nebo eidetická paměť (z řeckého είδος – dívat se, podoba) je akt vnímání, při kterém po krátké expozici předmětů nebo jevů jsou lidé schopni si je nadále zapamatovat a vybavit ve všech podrobnostech, detailech a konturách. Mezi prvními popsali eidetismus srbský vědec Viktor Urbančič (1907) a německý psycholog Erich Rudolf Jaensch (1920), který spolu se svými žáky prováděl základní výzkum eidetismu.
Skutečně doložených případů fotografické paměti je pozoruhodně málo, pokud vůbec nějaký. Jsou proto pochybnosti, zda tento jev vůbec existuje. Například americký kognitivní vědec Marvin Minsky označil fotografickou paměť za „nepodložený mýtus“.Grafickou fotografickou paměť má například britský umělec Stephen Wiltshire.
Slovníkové heslo fotografická paměť ve Wikislovníku |
<<<HUMAN>>>: Wolf PAC?
<<<ASSISTANT>>>: Wolf PAC je americký tzv. PAC (political action committee – výbor pro politickou akci).
Vznik: říjen 2011.
Zakladatel: Çenk Uygur, americko-turecký politický komentátor programu The Young Turks.
Ústředí: Los Angeles
Výkonný ředitel: Ryan Clayton
Organizace: Mike Monetta
rezoluce, že korporace nejsou osoby
zamezení toho, aby korporace přispívaly do politických kampaníToho chce Wolf PAC dosáhnout vytvořením nového dodatku do americké Ústavy, postupně stát po státu.
K prosinci 2014 byl návrh zákona schválen ve státech Kalifornie, Vermont a Illinois. V 8 dalších státech je projednáván v dolní sněmovně, ve státě Rhode Island v horní sněmovně.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wolf PAC na anglické Wikipedii.
http://wolf-pac.com/ – oficiální stránka |
<<<HUMAN>>>: Kanál 7 (Thajsko)?
<<<ASSISTANT>>>: Kanál 7 je thajský bezplatný televizní program, který zahájil vysílání dne 27. listopadu 1967. Jedná se o první barevné televizní vysílání v pevninské jihovýchodní Asii. Byl vlastněn královskou thajskou armádou při analogovém přenosu. Jeho sídlo se nachází v Mo Chit v Chatuchaku v Bangkoku.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Channel 7 (Thailand) na anglické Wikipedii.
Oficiální stránky (thajsky) |
<<<HUMAN>>>: Campanile Alto?
<<<ASSISTANT>>>: Campanile Alto (italsky v překladu velká zvonice) je elegantní vysoká skalní věž vypínající se v pohoří Brenta do výšky 2937 metrů nad mořem. Jejím sousedním vrcholem je Campanile Basso.
Campanile Alto je tvořena dolomitem, třetihorní usazeninou blízkou vápenci, stejně jako celé pohoří.
Nejbližší horské chaty jsou Rifugio Tosa též zvaná Pedrotti a Rifugio Brentei. Na úpatí věže vede známá zajištěná cesta Sentiero delle Bocchette.
Poprvé se zdařil výstup na vrchol dvojici Gottfried Merzbacher (bavorský horolezec) a Bonifacio Nicolussi (italský horský vůdce). Prvovýstup vedli obřím skalním komínem od východu obtížnosti 2-3 UIAA. Dnes se tato cesta používá téměř výhradně k sestupu z vrcholu slaněním.
Na vrchol Campanile Alto nevede mnoho oblíbených horolezeckých tras. Důvodem je lámavost skály. Nejčastěji se leze krátká Jižní stěna, anebo dlouhý Západní hřeben.
Jižní stěna 3 UIAA (1897 Wilhelm Paulcke)
Západní hřeben 4+ UIAA (1927 H. Hartmann a G. von Krauss)
Západní hřeben Campanile Alto |
<<<HUMAN>>>: Little Richard?
<<<ASSISTANT>>>: Richard Wayne Penniman, známější pod uměleckým jménem Little Richard (5. prosince 1932 Macon City, Georgie – 9. května 2020 Tullahoma, Tennessee), byl americký zpěvák, skladatel a pianista, který začal vystupovat ve čtyřicátých letech minulého století a byl klíčovou postavou v přeměně R&B na rock and roll v padesátých letech. Penniman se nejvíce proslavil hity z let 1955 až 1957, jako například „Tutti Frutti“, „Lucille“ a „Long Tall Sally“, které pomohly položit základy rockové a rock’n‘rollové hudby a ovlivnily generaci R&B, rockových a soulových umělců. Mnohé hvězdy, jako např. James Brown mu připisovali prvenství vložení prvků funku do rokenrolu.
Little Richardovy první počiny byly směsicí boogie-woogie, R&B a gospelu, ale s velkým zdůrazněním funky saxofonu a chraplavého hlasu, výkřiků a jiných emotivních výrazů jež zavedly nový druh hudby.
Penniman získal velké uznaní u mnoha jiných hudebníků. Jeho hudba inspirovala hvězdy jako James Brown, Elvis Presley, John Lennon, Paul McCartney, George Harrison, Mick Jagger, John Fogerty, Dick Dale, Bob Seger, Jimi Hendrix, David Bowie a mnohé další.
Penniman se narodil v Macon City v Georgii Leva Mae Stewartové a Charlesovi Pennimanovi. Byl jeden z 12 dětí. Jeho otec pracoval jako zedník, bokem prodával alkohol a vedl zábavní podnik jménem „Tip In Inn“. Vyrostl v duchovně založené rodině. Penniman poprvé vystupoval v rodinné gospelové skupině nazvané „Penimann Singers“ se kterou zpívali v místních kostelech a účastnili se soutěží s ostatními zpívajícími rodinami. Richardovi sourozenci ho přezdívali „Válečný jestřáb“ kvůli jeho hlasitému a křičícímu zpěvu. Inspirován zpívajícím evangelistou bratrem Joe Mayem se Richard chtěl stát také kazatelem. Bylo to v kostele, kde začal Richardův hudební život.
Skoro všechno Richardovo dramatické frázování a rychlé hlasové obraty jsou odvozené z černého gospelu třicátých a čtyřicátých let. Jeho oblíbená zpěvačka byla sestra Rosseta Tharpe. Ta jej v roce 1945 přizvala, aby s ní zpíval na jevišti v Auditoriu v Macon City, poté co ho slyšela zpívat před koncertem. Sklidil velký potlesk a po představení mu zaplatila víc peněz než kdy předtím viděl. Byl také silně ovlivněn např. Marion Williamsovou, od které převzal typický výkřik „whoooo“ ve svém zpěvu. Bill Wright, místní zpěvák z New Orleans, byl nejspíše člověkem, který měl na Richarda největší vliv. Když ho Richard v roce 1952 potkal, okamžitě ho zaujal svým vzhledem. Wright nosil vysoko napomádované vlasy a třpytivé oblečení. Byl to Wrightův make-up, oční linky a napudrovaný obličej, který opravdu přitáhl Richardovu pozornost.
Jedním z lidí, kteří nejvíce ovlivnili jeho hru na piano byl Esquerita (Eskew Reeder jr.), který mu ukázal jak hrát vysoké tóny bez kompromitujících basů. Little Richard potkal Esqueritu když cestoval po Maconu s kazatelkou jménem sestra Rosa. Dalším vlivem byl bratr Joe May.
V roce 1952 byl zavražděn Richardův otec. Poté se vrátil do Macon City a po večerech hrál blues a boogie-woogie v klubu “Tick Tock“, mezitím během dne umýval nádobí v kavárně autobusových linek „Greyhound Lines“.
V roce 1951 Penniman vyhrál soutěž talentů v Atlantě, což vedlo k nahrávací smlouvě s RCA. V letech 1951 až 1954 pokračoval v nahrávání pro Peacock Records v Houstonu. Nahrál několik písní včetně „Little Richard Boogie“. Tyto nahrávky se ale prodávaly málo a Penniman neměl moc velký úspěch až do 17. února 1955, kdy poslal svoji demo nahrávku do Speciality Records. Majitel Speciality Records Art Rupe koupil jeho kontrakt s Peacock a vložil tak Richardovu kariéru do rukou A&R manažera Roberta Blackwella.
Blackwell chtěl, aby Little Richard nahrál bluesové skladby a konkuroval tak Ray Charlesovi a B. B. Kingovi. Koncem léta roku 1955 zařídil nahrávání v nahrávacím studiu Cosimo Matassy v New Orleans. Během přestávky tam Richard začal zpívat improvizovanou verzi songu „Tutti Frutti“ svým typickým chraplavým, křičícím hlasem a doprovázel se na piano. Blackwell, který poznal hit, když ho slyšel, byl ohromen a společně skladbu nahráli. Vydána byla koncem roku 1955 a stala se prvním z jeho mnoha hitů.
„Tutti Frutti“ se stala vzorem pro mnoho dalších následujících L. Richardových songů s energickým pianem, boogie-woogie basou, funky saxofonem, se saxofonovými sóly obvykle od Lee Allena. Během několika dalších let měl Little Richard mnoho hitů jako „Long Tall Sally“, „Lucille“, “Rip It Up“, „The Girl Can’t Help It“, „Slippin‘ and Slidin‘“, „Jenny, Jenny“, „Good Golly Miss Molly“ nebo „Keep A Knockin“. Jeho styl vystupování může být viděn ve filmech jako „Dont Knock the Rock“ nebo „The Girl Can’t Help It“, pro který nazpíval titulní píseň. V epizodní úloze kuchaře Morrise vystupoval Little Richard i ve 21. díle 5. řady seriálu Pobřežní hlídka.
V roce 1957, uprostřed turné po Austrálii, Little Richard odešel od rock and rollu. Ustaraný ze svého náročného životního stylu a zahořklý z konfliktů se svojí nahrávací společností odešel ze show-businessu a vstoupil do kněžského semináře. Jeho krátká evangelická kariéra se potkala s malým úspěchem a v roce 1962 se vrátil k rock’n’rollu, jezdil na turné po Velké Británii a Německu s The Beatles, kteří později také hráli své coververze jeho slavných skladeb.
1956 - získal ocenění magazínu „Cashbox“ za jeho druhý hit „Long Tall Sally“
1986 – stal jedním z prvních umělců, kteří vstoupili do „Rock’n’Rollové síně slávy“
1990 - byl oceněn hvězdou na „Hollywoodském chodníku slávy“
1993 - získal cenu Grammy za celoživotní výkon od „National Academy of Recording Arts & Sciences“
1994 – jedná se o čtvrtého umělce, který byl oceněn „Rhythm and Blues Foundation“ cenou za celoživotní výkon „Pioneer Award“
1997 - získal cenu „American Music Award“ za zásluhy
2003 - byl uveden do „Songwriters Hall of Fame“ (Síň Slávy skladatelů)
1957: Here's Little Richard
1958: Volume 2
1959: The Fabulous Little Richard
1960: Clap Your Hands
1960: Pray Along with Little Richard, Vol. 1
1960: Pray Along with Little Richard, Vol. 2
1962: King of the Gospel Singers
1963: Sings Spirituals
1964: Sings the Gospel
1964: Little Richard Is Back (And There's A Whole Lotta Shakin' Goin' On!)
1965: Little Richard's Greatest Hits (Vee-Jay)
1966: The Incredible Little Richard Sings His Greatest Hits - Live!
1966: The Wild and Frantic Little Richard
1967: The Explosive Little Richard
1967: Greatest Hits: Recorded Live!
1967: Rock N Roll Forever
1968: Little Richard's Grooviest 17 Original Hits (Specialty)
1968: Forever Yours
1969: Good Golly Miss Molly
1969: Little Richard
1970: Rock Hard Rock Heavy
1970: Little Richard
1970: Well Alright!
1970: The Rill Thing
1971: (Little Richard) Mr. Big
1971: The King Of Rock And Roll
1972: The Second Coming (Reprise Album)
1972: ''Southern Child
1972: Friends From The Beginning - Little Richard and Jimi Hendrix
1972: The Original
1972: You Cant Keep a Good Man Down
1973: (Little Richard) Right Now!
1973: Rip It Up (Little Richard)
1974: Talkin' 'Bout Soul
1974: Recorded Live
1974: Super Hits
1975: Keep a Knockin'
1976: Sings
1976: Little Richard Live
1977: Now
1977: 22 Original Hits
1979: God's Beautiful City
1983: 20 Greatest Hits
1986: Lifetime Friend
1988: Lucille
1992: Shake It All About
1996: Shag on Down by the Union Hall Featuring Shea Sandlin & Richard "The Sex" Hounsome
2006: Here Comes Little Richard/Little Richard
Galerie Little Richard na Wikimedia Commons
Biografie na Rock and Roll Hall of Fame
Britannica |
<<<HUMAN>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Stará Ves)?
<<<ASSISTANT>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie je jednolodní novogotický chrám ve Staré Vsi v okrese Přerov. Byl vybudován na místě staršího nevyhovujícího kostela doloženého v roce 1625. Vystavěn byl v letech 1880 až 1882 dle projektu architekta Gustava Meretty. Kostel Nanebevzetí Panny Marie vysvětil arcibiskup Bedřich z Fürstenberka dne 15. října 1882.
Dominantou chrámu je 60 metrů vysoká hranolová věž s hodinami a stanovou střechou. Na vnitřní výzdobě se podíleli malíři Johannes Gärtner a Ruda Kubíček. V roce 2000 byl kostel prohlášen kulturní památkou.
První přímý důkaz potvrzující existenci kostela ve Staré Vsi představuje záznam generální vizitace z roku 1625. V průběhu následujících století kostel několikrát vyhořel a byl opětovně opravován. Nespokojenost farníků s jeho špatným stavem a snaha o radikálnější přestavbu či výstavbu nového chrámu sílila od 30. let 19. století. Po děkanské vizitaci v roce 1872 vyslal olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka do Staré Vsi komisi, která ověřila, že stav rozpraskané klenby v sakristii přistavené v roce 1768 je znepokojující. Starý kostelík, kam se dle měření vešlo nanejvýš 200 věřících, neodpovídal potřebám farnosti čítající tehdy okolo 1300 farníků ze Staré Vsi a blízkých Přestavlk. Padlo proto rozhodnutí, že je třeba vystavět nový výrazně větší kostel.Arcibiskup pověřil přípravou plánů nového kostela architekta Gustava Merettu. Ten v roce 1873 představil farníkům projekt na stavbu velkolepé trojlodní neorománské baziliky s dvěma věžemi v průčelí, kam by se vešlo až 1030 osob. Farníci ze Staré Vsi a Přestavlk však na takto nákladnou stavbu neměli peníze. Část obyvatel navíc požadovala, aby byl nový kostel vybudován přímo na návsi. V roce 1874 nakonec arcibiskup od velké trojlodní baziliky upustil. V následujících šesti letech probíhaly ve Staré Vsi diskuze, zda provést důkladnou přestavbu současného chrámu, či finančně náročnou novostavbu. Arcibiskupa na neutěšený stav kostela znovu osobně upozornil nový staroveský farář Jan Vyhlídal v roce 1878. Tehdy již polorozpadlá střecha nechránila zdivo ze severní strany před srážkami a vážně hrozilo zřícení sakristie. V únoru toho roku ústřední ředitelství arcibiskupských statků znovu pověřilo přípravou plánů na stavbu kostela ve Staré Vsi Gustava Merettu. Jím předložený plán odsouhlasil arcibiskup, který se 7. dubna 1879 zavázal, že uhradí dvě třetiny nákladů spojených se stavbou. Po dalších jednáních nakonec s tímto návrhem souhlasili i farníci z obou obcí, kteří měli na starost dovoz stavebního materiálu, nádenické práce a zajištění třetiny nákladů.Přípravy na stavbu byly zahájeny na konci roku 1879, kdy farníci začali s navážením stavebního materiálu. První zásilka s kamenem z Tučína dorazila do Staré Vsi 7. prosince. Poslední zpívaná mše byla ve starém kostele sloužena 19. května 1880 a ještě téhož dne začalo jeho bourání. Základní kámen nového kostela byl položen 24. června. Stavba pod vedením přerovského stavitele Viléma Žáka byla dokončena na podzim následujícího roku 1881; kříž na kostelní věž byl slavnostně vyzdvižen 13. listopadu. Zvony byly do nové věže instalovány 4. července 1882, pak byla zbourána stará zvonice. Dokončený kostel Nanebevzetí Panny Marie vysvětil arcibiskup Bedřich z Fürstenberka 15. října 1882. Cena za jeho stavbu se vyšplhala na 46 105 zlatých a 34 krejcarů. Dle místních si architekt Meretta při stavbě věže staroveského kostela ověřoval stavební postupy později využité při novogotické přestavbě olomoucké katedrály.
Neogotický kostel představuje jednolodní stavbu s pravoúhlým transeptem a 60 metrů vysokou hranolovou věží předsazenou na jižní straně. Na severní je kostel polygonálně ukončen pětibokým presbytářem a po stranách boční kaplí a sakristií. Věž v ose průčelí má v horní části tvar osmiúhelníku, je ze tří stran vybavena ciferníkem hodin a zakončena osmibokou jehlancovou střechou. Loď i příčná loď je zakryta sedlovou střechou. Vnější stěny kostela podpírají odstupněné opěrné pilíře. Z obou stran jsou v hlavní lodi umístěna tři vysoká lomená okna s jednoduchou kružbou. Kruhová okna se nacházejí v presbytáři, v průčelí transeptu, v přízemní a horní části věže. Okna zdobí ornamentální vitráže. Na vitráži prostředního okna v presbytáři je zachycena Panna Marie v mandorle.Vnitřek kostela je zaklenut křížovou klenbou přecházející v křížení v hvězdovou klenbu. Presbytář od lodi odděluje lomený triumfální oblouk. Interiér zdobí rostlinná ornamentální výmalba, kterou roku 1908 provedl uherskohradišťský malíř Ruda Kubíček. Kostelní obrazy vytvořil vídeňský malíř Johannes Gärtner a kovotepecké práce provedl Johann Lefenda z Olomouce.
PAPAJÍK, David. Dějiny obce Stará Ves. Stará Ves: Obec Stará Ves, 2011. 161 s. ISBN 978-80-260-0806-4.
SVOBODOVÁ, Kristýna. Neogotická architektura v podání Gustava Meretty na Moravě a ve Slezsku. , 2020 . Master's thesis. Palacký University Olomouc, Faculty of Arts. Vedoucí práce doc. PhDr. Martin Horáček, Ph.D.. Dostupné online.
Stránky farnosti Stará Ves |
<<<HUMAN>>>: Centrum dopravního výzkumu?
<<<ASSISTANT>>>: Centrum dopravního výzkumu, v. v. i. (CDV) je česká veřejná výzkumná instituce se sídlem v Líšni v Brně. Ústav se věnuje výzkumu dopravy a dalším činnostem souvisejícím s dopravou. Původně státní příspěvková organizace byla založena 1. ledna 1993 jako právní nástupce českých částí federálního Výzkumného ústavu dopravního v Žilině. Od roku 2007 má ústav formu veřejné výzkumné instituce a jeho zřizovatelem je Ministerstvo dopravy České republiky.Regionální pobočky CDV sídlí v Olomouci a Ostravě.
Posláním, misí CDV je:
uskutečňovat výzkumnou a vývojovou činnost v oblasti dopravy,
poskytovat odborně nezávislou expertní a servisní podporu pro ministerstva (zejména dopravy, vnitra a životního prostředí), krajské, městské a obecní orgány státní správy a samosprávy pro jejich strategické a taktické rozhodování,
být oporou a nástrojem transferu znalostí komerčním subjektům s cílem posílit jejich konkurenceschopnost v domácím i evropském měřítku,
zastupovat resort dopravy v mezinárodních organizacích a být aktivní i na poli vzdělávacím.
Centrum dopravního výzkumu svým výzkumným zaměřením pokrývá klíčové potřeby rozvoje dopravy v České republice, a to na celostátní, regionální i místní úrovni.Zabývá se obory, jako jsou bezpečnost silničního provozu, technologie výstavby, údržby, oprav a rekonstrukcí dopravní infrastruktury včetně geotechnických aspektů a diagnostiky dopravních staveb.Dále řeší dopady dopravy a její infrastruktury na životní prostředí, ale také ekonomiku dopravy, multimodální dopravu, dopravní psychologii, vzdělávání v dopravě, modelování dopravní poptávky, geografické informačními systémy, odbavovací a parkovací systémy a telematické řídicí systémy.Zaměřuje se také na smart mobilitu a nové technologie, jako jsou kupříkladu autonomní systémy v dopravě.Do České republiky CDV přineslo švédskou VIZI NULA. Jde o ambiciózní plán Švédska z roku 1997 (pozn. poprvé představen již v roce 1995) dosáhnout nulového počtu usmrcených osob a nulového počtu vážných zranění při silničních dopravních nehodách. Hovoří se o ní také v Bílé knize Komise evropských společenství z roku 2001: „Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas rozhodnout“. Na VIZI NULA byla postavena také Národní strategie bezpečnosti silničního provozu.DOPRAVA PRO BUDOUCNOST se stala ústředním sloganem CDV pro komunikaci s odbornou i laickou veřejností. Vyjadřuje úsilí o dopravu bezpečnou, funkční, chytrou (použitím moderních IT technologií), šetrnou k lidem i k životnímu prostředí. Podpora udržitelného rozvoje dopravy je důležitým cílem CDV.Výstupy z uskutečňovaného výzkumu CDV přímo aplikuje různými cestami do praxe. Pro podporu této činnosti vybudovalo vlastní Centrum transferu technologií. Jeho úkolem je efektivní komercializace dosažených výsledků výzkumu ve všech oblastech dopravy, vytváření nových výzkumných a komerčních příležitostí a podmínek pro zajištění účelné spolupráce s potenciálními partnery i aplikační sférou.
Od roku 2014 je CDV znaleckým ústavem, a to v oborech:
doprava městská a doprava silniční,
dopravní psychologie,
vliv dopravy na kvalitu a čistotu ovzduší,
ochrana ovzduší před vlivy způsobenými dopravou,
stavby dopravní, stavby inženýrské, stavební materiál,
měření a vyhodnocování hlukové zátěže z dopravy.
Centrum dopravního výzkumu disponuje vlastními laboratořemi s odborným personálem.V akreditovaném režimu pracují:
Laboratoř dopravní infrastruktury
Laboratoř životního prostředí
Laboratoř dopravního značeníDalší laboratoře:
Laboratoř dopravních nehod
Psychologické laboratoře
Hloubková analýza dopravních nehod
Oficiální stránky |
<<<HUMAN>>>: Jiří Kobza?
<<<ASSISTANT>>>: Jiří Kobza (* 27. prosince 1955 Praha) je český politik, podnikatel a bývalý diplomat, od října 2017 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, publicista, spisovatel, člen hnutí SPD.
Vystudoval obor geologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získal titul Mgr. Absolvoval kurs politického marketingu na profesní titul MBA na Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd, která byla tou dobou v insolvenci. .
Pracoval ve PZO Strojexportu v oddělení vývozu geologických prací do zemí Středního východu. Pracoval v Egyptě, v Jemenu, řídil pobočky mateřské firmy v Jordánsku a v Íránu. V roce 1992 se vrátil do České republiky a začal podnikat v oboru obchodního poradenství.Pracoval pro různé zahraniční firmy až do roku 2000, kdy nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR jako obchodní rada na velvyslanectví v Teheránu. Ke konci diplomatické mise pracoval jako chargé d´affaires. Po ukončení diplomatické mise v roce 2004 v Íránu dál podnikal jako soukromý podnikatel až do roku 2008.Po návratu do České republiky zajišťoval v Zambii rozvojovou pomoc Ministerstva zdravotnictví ČR v letech 2008 až 2009 pro libereckou obecně prospěšnou společnost Hand for help. Po zemětřesení na Haiti zajišťoval na místě pro stejnou společnost podmínky pro dovoz a umístění darované české nemocnice. Po návratu do ČR podniká ve vlastní malé obchodní firmě.Je autorem návodu, jak se bránit proti islamizaci. V něm se například píše, že Češi mají venčit psy i prasata poblíž mešit. Muslimové totiž tato zvířata považují za nečistá. Dále podle něj každý zakoupený kebab přibližuje ČR blíže k islamizaci.Jiří Kobza žije v Praze. Je rozvedený, žije s přítelkyní, má dvě dospělé děti z prvního manželství a dvě malé děti se současnou partnerkou. Mluví anglicky, německy, rusky, italsky a persky. Ve volných chvílích se věnuje rodině, hudbě a chová koně.Za podporu propuštění arménských bojovníků zadržovaných v ázerbajdžánských vězeních po válce o Náhorní Karabach (Arceh) mu byla prezidentem Arménské republiky udělena zlatá Medaile vděčnosti.
V letech 1988 až 1989 byl členem KSČ.
Od roku 2015 je členem hnutí SPD, v němž zastával post 2. místopředsedy klubu SPD Středočeského kraje.
V krajských volbách v roce 2016 kandidoval jako člen hnutí SPD na kandidátce subjektu „Koalice Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD) a Strana Práv Občanů“ do Zastupitelstva Středočeského kraje, ale neuspěl. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2016 kandidoval za hnutí SPD v obvodu č. 28 – Mělník, se ziskem 6,39 % hlasů skončil na 7. místě.Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval jako nestraník za hnutí Úsvit ve Středočeském kraji, ale neuspěl. Podařilo se mu to až ve volbách v roce 2017, když byl za hnutí SPD zvolen poslancem v Praze, a to z pozice lídra kandidátky.V komunálních volbách v roce 2018 kandidoval za hnutí SPD do Zastupitelstva hlavního města Prahy i městské části Praha 10, ale ani v jednom případě nebyl zvolen. Věnuje se rozsáhlé publikační činnosti, napsal a vydal mnoho článků a rozhovorů především pro Parlamentní listy a První zprávy. Napsal a v roce 2020 vydal knihu "S kůží na trh", obsahující politické úvahy, eseje a články. Za rok napsal další pokračování sbírku článků, úvah a politických esejí s názvem S kůží na trhu.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2021 kandidoval za hnutí SPD na 4. místě kandidátky v Praze. Získal 3 149 preferenčních hlasů, skončil tak nakonec první a stal se poslancem.V komunálních volbách v roce 2022 neúspěšně kandidoval do Zastupitelstva hlavního města Prahy z 16. místa kandidátky subjektu „SPD, Trikolora, Hnutí PES a nezávislí společně pro Prahu“. V roce 2022 kandidoval také do zastupitelstva Prahy 10, a to z 10. místa kandidátky subjektu „SPD, Trikolora a nezávislí kandidáti pro Prahu 10“, avšak nebyl zvolen.Ve volbách do Senátu PČR v roce 2022 kandidoval za SPD v obvodu č. 22 – Praha 10. Se ziskem 10,6 % hlasů se umístil na 4. místě a do druhého kola voleb nepostoupil. |
<<<HUMAN>>>: Základní církevní společenství?
<<<ASSISTANT>>>: Základní církevní společenství je relativně autonomní křesťanská náboženská skupina, která funguje podle určitého modelu komunity, bohoslužeb a studia Bible. Významnou roli při jejich popularizaci pod názvem základní (církevní) společenství (také základní společenství; španělsky: comunidades eclesiales de base) sehrálo setkání latinskoamerické rady biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968, kde se scházejí v malých skupinách, aby přemýšleli o Písmu a aplikovali jeho poučení na svou situaci.Koncept základního církevního společenství se objevuje v rané církvi, kdy církevní otcové vyučovali věřící Bibli, aby přispěli k jejich duchovní formaci. Cílem základního církevního společenství, které se zabývá studiem Bible, je „být vyučován a živen Božím slovem“ a „být formován a oživován inspirující silou, kterou Písmo zprostředkovává.“Rozšiřování základních společenství je částečně způsobeno dokumenty II. vatikánského koncilu, které vyzývaly katolické laiky k aktivnějšímu zapojení do církve, a také nedostatkem kněží. Rozšířily se do Afriky a poté do Asie, kde se některé z nich proměnily ve vzory sousedství v moderním městském a ekumenickém prostředí s nadějí, že obnova křesťanství na periferiích ovlivní kulturní centra.
Základní společenství, přítomné ve venkovských i městských oblastech, organizovalo často negramotné rolníky a proletáře do samostatných společenství věřících pod vedením kněze nebo místního laického člena. Vzhledem k tomu, že zavedené křesťanské farnosti s aktivními kněžími byly často na míle vzdálené a že vysocí církevní představitelé zřídka navštěvovali i své vlastní farnosti, byly tyto „základní komunity“ často jediným přímým kontaktem s církví pro lidi z venkovských oblastí nebo pro ty, pro které mohla být „místní“ církev na míle vzdálená. Základní společenství tak měla význam pro změnu lidové interpretace římského katolicismu z více důvodů.
Zpočátku jejich struktura podporovala diskusi a solidaritu v rámci komunity před podřízením se církevní autoritě, a jak napovídá jejich samotný název, moc jako by proudila zdola nebo od základny nahoru. Vliv teologie osvobození znamenal, že se diskuse v církvi orientovala na materiální podmínky a otázky třídních zájmů. Prostřednictvím tohoto procesu zvyšování vědomí se evangelizace změnila v třídní vědomí.
Ve východním bloku vznikla další základní společenství, ale s jiným teologickým důrazem. Nehlásily se k teologii osvobození, protože byly pronásledovány samotnými marxisty (i když je důležité poznamenat, že samotná teologie osvobození NENÍ vnitřně spjata s marxismem, ale pouze občas využívala marxistickou analýzu k analýze systémových kořenů chudoby v Latinské Americe). Jednou z nejznámějších skupin bylo po druhé světové válce hnutí maďarského kněze Györgye Bulányiho „Bokor“ (Křovák), které se snažilo zachránit učení křesťanské církve a postavit se rostoucímu pronásledování ze strany komunistické strany. Ideály hnutí byly jednoduché, a sice vyjadřovat křesťanskou lásku třemi způsoby: dáváním, službou a nenásilím. Bulányi byl v roce 1952 komunistickým režimem generálního tajemníka maďarské komunistické strany Mátyáse Rákosiho uvězněn na doživotí a v roce 1960 byl amnestován. Nesměl však pracovat jako kněz. Nadále ilegálně zakládal malá základní společenství a psal ilegální samizdatové články.
V některých ohledech se podobají západním domácím skupinám (malým skupinám), které jsou významnou součástí mnoha letničních a některých protestantských církví. Základní křesťanská společenství věří v pomoc lidem, jejichž život byl zničen. Na pomoc chudým bylo založeno více než 120 000 nových církevních společenství. Základní křesťanská společenství se řídí Božím slovem, stojí při chudých a pomáhají bezmocným. Základní křesťanská společenství pracují na naplnění Kristova záměru hlásat chudým dobrou zprávu, vyprávět jim o naději a připomínat všem lidem, že je vždy někde někdo miluje a že mají v životě ještě šanci.
Základní křesťanské společenství je skupina lidí, kteří se sdružují ke studiu Bible a následně jednají podle křesťanství orientovaného na sociální spravedlnost, které je oblíbené zejména ve třetím světě a mezi chudými.
V 60. letech 20. století se rychle rozšířila základní církevní společenství (ZCS), povzbuzená důrazem, který katoličtí biskupové na II. vatikánském koncilu a na latinskoamerické konferenci v Medellinu kladli na aktivnější zapojení laiků do života podle evangelia. ZCS uskutečňují přítomnost církve ve všech jejích aspektech, jako společenství, služebníka, hlasatele, svátosti a instituce. Představují vzor křesťanského života, který je méně individualistický, sobecký a soutěživý, jak jej preferují chudí ve vzájemné podpoře a spoluodpovědnosti. Kvůli nedostatku kněží nejsou v některých těchto komunitách svátosti vždy dostupné, ale Boží slovo je pro ně „bezprostředním záchytným bodem, zdrojem inspirace, potravy a rozlišování, ... k utváření spravedlivé společnosti, která promění slovo ve skutečnost a ztělesní projekt evangelia koherentním způsobem, ... s vědomím daru, který nám byl dán v Ježíši Kristu.“ZCS nejsou produktem teologie osvobození; existovaly již před jejím vznikem a dařilo se jim i přes některé reakce Vatikánu proti hnutí teologie osvobození. Teologové osvobození navázali na hnutí ZCS a dali mu explicitněji sociální ráz. Peruánský teolog Gustavo Gutiérrez, který vymyslel termín „teologie osvobození“, jednou řekl, že devadesát procent tohoto hnutí tvoří preferenční možnost pro chudé. Latinskoameričtí biskupové v návaznosti na své prohlášení z Medellínu z roku 1968, které vyzývalo k „účinnému upřednostňování potřebných a nejchudších vrstev“ společnosti, vydali v roce 1979 v Pueble dokument nazvaný „Přednostní (preferenční) možnost pro chudé (španělsky Opción preferencial por los pobres).“ V roce 2007, kdy letniční a evangelikální hnutí ohrožovala víru katolíků na chudých periferiích latinskoamerických velkoměst, pak tito biskupové na 5. biskupské konferenci Latinské Ameriky a Karibiku („koncilu v Aparecidě“) přijali základní komunity jako pastorační model.Úbytek základních komunit v některých částech Latinské Ameriky byl přičítán tomu, že papež Jan Pavel II. jmenoval konzervativnější biskupy a měl potíže s pochopením složitosti teologie osvobození.:52 Poselství v Argentině narozeného papeže Františka „často výrazně kontrastovalo se slovy jeho dvou předchůdců. František se ve skutečnosti snažil oživit teologii osvobození v její pastorační aplikaci – ... to, co teologové nazývají ,základní komunitníʻ prací ve slumech a marginalizovaných oblastech regionu.“ Během svého pontifikátu jezdí do Latinské Ameriky v průměru jednou ročně. Na základě svých zkušeností z Latinské Ameriky František velmi vyzdvihl „lidová (sociální) hnutí“, která ukazují „naši sílu“ a slouží jako lék proti „kultuře sobectví“. Taková hnutí považuje za „protilátku populismu“ a za schopná oživit demokracie, které podle něj „stále více pokulhávají, jsou ohroženy a pod dohledem nesčetných faktorů.“ Komunity získaly silnou podporu katolické hierarchie, počínaje latinskoamerickými biskupy v Medellínu po II. vatikánském koncilu, kteří se snažili „povzbudit a podpořit úsilí lidu o vytvoření a rozvoj vlastních základních organizací pro nápravu a upevnění svých práv a hledání skutečné spravedlnosti.“ V roce 2016 vydal biskupský výbor pro doprovázení základních církevních komunit na kontinentu prohlášení: „V tomto církevním jaru, vyvolaném gesty a učením papeže Františka, byla společenství posílena a obnovena ve svém evangelizačním a misijním nadšení. Znovu potvrzujeme své přesvědčení, že komunity jsou Ježíšovou církví v základu, církví chudých a ubohých.“ Příkladem potřeby těchto komunit může být Guatemala, kde jediná farnost mezi domorodými Mayi má 100 000 členů v 53 různých komunitách, kterým slouží 3 000 laických služebníků. Diecézním biskupem je zde Álvaro Leonel Ramazzini Imeri, kterého papež František jmenoval kardinálem při konzistoři 5. října 2019. Kardinál je dlouhodobým zastáncem chudých a přežil několik výhrůžek smrtí.
Viz též: Teologie osvobození#Základní církevní společenstvíKlasické dílo Brazilce Paula Freireho Pedagogika utlačovaných zvýšilo gramotnost a zvýšilo povědomí o lidských právech. To podpořilo hnutí ZCS a „poskytlo odrazový můstek pro teology osvobození, z nichž většina se inspirovala teologickými poznatky, které se naučila z bojů chudých komunit.“ V Brazílii působili členové katolického kléru, kteří získali mezinárodní pověst obhájců chudých, jako například arcibiskup Hélder Câmara, kardinál Paulo Evaristo Arns, kardinál Aloísio Lorscheider a Leonardo Boff. ZCS poskytovaly ochranu sociálním aktivistům, jako například v amazonské oblasti, kde jsou zábory půdy spornou otázkou. Rozšíření ZCS v Brazílii bylo ve srovnání se zbytkem Latinské Ameriky obzvláště rozsáhlé: odhaduje se, že množství základních komunit v zemi na vrcholu osvobozeneckého hnutí čítalo nejméně 70 000 a mělo až dva a půl milionu členů.V poselství papeže Františka účastníkům 13. setkání základních církevních společenství v Brazílii v lednu 2014 se uvádí, že „motto tohoto setkání ,Poutníci království na venkově a ve městěʻ musí znít jako výzva, aby se stále více ujímali své velmi důležité role v evangelizačním poslání církve.“ Citujíc dokument z Aparecidy František uvedl, že ZCS umožňují lidem „dosáhnout většího poznání Božího slova, větší sociální angažovanosti ve jménu evangelia, pro zrod nových forem laické služby a vzdělávání dospělých ve víře.“ Předsedal výboru, který vypracoval dokument z Aparecidy. František také připomněl své nedávné prohlášení adresované celé církvi, že základní společenství „přinášejí nový evangelizační zápal a novou schopnost dialogu se světem, díky němuž se církev obnovuje.“
Stejně jako jinde v Latinské Americe, i v Mexiku se základní komunity začaly organicky šířit na počátku 60. let 20. století a nakonec našly institucionální podporu v preferenční volbě pro chudé, kterou navrhl II. vatikánský koncil a kterou potvrdil CELAM na druhé konferenci biskupů Latinské Ameriky v roce 1968 v kolumbijském Medellínu. Jednou z hlavních příčin šíření základních komunit v zemi byly obavy z rozšířené chudoby a podvýživy a také rostoucí rozdíl v poměru počtu katolických kněží a farníků, který byl charakteristický pro celou Latinskou Ameriku ve 20. století. Někdy mohla mít celá diecéze s více než 50 000 obyvateli pouze jednoho kněze; to platilo zejména pro obtížně dostupné venkovské oblasti. Církevní představitelé považovali podporu vzdělávání, účasti a vedení laiků ze strany ZCS spolu s metodou „vidět – soudit – jednat“, která se v rámci této organizace praktikovala, za potenciální řešení obou těchto problémů, a proto podporovali jejich rozvoj v celé zemi. Od 80. let 20. století byla dalším faktorem, který inspiroval vznik základních komunit v Mexiku, podpora a solidarita s uprchlíky, kteří utíkali před občanskými válkami a vojenskými diktaturami v Guatemale, Nikaragui a Salvadoru. Ačkoli jsou základní komunity často považovány za venkovský fenomén, jsou významně zastoupeny také v městských oblastech, často se nacházejí v rámci colonias populares, jako jsou základní komunity v Santa Cecilii v Guadalajaře nebo v Oaxaca City v Oaxace.Základní komunity v Mexiku se v minulosti spoléhaly na trvalou podporu církevní hierarchie, tedy biskupa nebo arcibiskupa v regionu, aby mohly vzniknout i přetrvat. V diecézích, kde církevní vedení nebylo nakloněno ZCS nebo progresivní teologii osvobození, se komunity těžko etablovaly a existující skupiny rychle zanikaly, například v případech, kdy byl biskup přesunut do jiné diecéze nebo nahrazen konzervativním biskupem, jako tomu bylo v případě Regionálního semináře jihovýchodu (španělsky Seminario Regional del Sureste, zkratka SERESURE), když Vatikán v roce 1990 změnil jeho vedení.
Guadalajara
Základní komunity v Santa Cecilii v Guadalajaře se vyznačují převažujícím zastoupením žen jako členek, organizátorek a vedoucích. Řeholnice z komunity Religiosas del Sagrado Corazón de Jesús (RSCJ) začínaly jako malé skupinky k zamyšlení a shromažďovaly ženy z celého města, aby diskutovaly o domácích a sousedských problémech. Brzy se tyto malé skupinky rozrostly v prosperující základní společenství, v nichž se sdružovaly jak ženy, tak muži, kteří se věnovali studiu Bible a rozjímání, realizovaly se komunitní projekty, jako například zřizování vodovodních a popelářských služeb, a pořádaly vzdělávací programy, které povzbuzovaly členky k praktikování metody svědomí a aktivismu „Vidět - soudit - jednat“, kterou vyvinul Paulo Freire. Do roku 1972 se v Santa Cecilii pravidelně scházelo nejméně dvacet různých skupin základních komunit, jejichž členové se navíc vzdělávali jako katecheté, aby poskytovali náboženskou službu tisícům farníků. V době, kdy dominoval machismus a kdy institucionální a rodinný patriarchát odsouval ženy do domácí sféry, byly zkušenosti žen v základních komunitách Santa Cecilie obzvláště významné. Ženy z těchto komunit totiž neúnavně pracovaly na tom, aby čelily dvojím standardům své doby a vymanily se z „rozdělení dominantní kultury na veřejné a soukromé“, které je odsouvalo do domácnosti. Klíčovou součástí této osvobozující zkušenosti žen ze základních komunit Santa Cecilie byly posilující momenty konfrontace, výzvy a porážky mocných mužů, jako byli šéfové, majitelé továren nebo dokonce jejich vlastní manželé a otcové.Když v roce 1985 sestry RSCJ opustily Santa Cecílii, bylo pro komunity obtížné udržet tak vysoký stupeň organizace a účasti a nakonec se rozpadly. Avšak i když samotné komunity nemusely přetrvat, svědomité vzdělávání a posilující zkušenosti, které zprostředkovaly, posloužily jako základ pro další komunitní aktivismus a vytvořily sítě, které nadále podporovaly a prosazovaly lidová hnutí a vzdělávání.
Oaxaca
V roce 1980 byla farnost San Juan Chapultepec největší ve městě Oaxaca a měla téměř 50 000 členů. První základní komunita ve městě byla založena téhož roku v nedaleké kolonii popular Emiliano Zapata. Brzy poté, v roce 1982, přijely do města sestry Regina Johnsonová, Mildred Payneová a Carmen Lechthalerová z řádu Maryknoll, aby pomáhaly s organizací a řízením v rámci komunity, vedly kurzy a biblické skupiny. Do roku 1989 existovalo ve farnosti ne méně než dvacet šest základních komunit a další v ostatních koloniích města. Sestry začaly svou práci tím, že se zabývaly některými klíčovými problémy čtvrti: podvýživou a chudobou. V rámci malých studijních skupinek, které jsou charakteristické pro model základních komunit, vedly svědomité diskuse, v nichž členy učily, že jejich chudoba není přirozeným stavem světa ani Boží vůlí – což byly do té doby běžné narativy –, ale spíše důsledkem do očí bijících sociálních nerovností a příkré ekonomické hierarchie v Mexiku, přičemž se vždy vracely k Bibli jako zdroji svých úvah. Kromě toho kurzy o zemědělství a zdraví povzbuzovaly členy, aby se věnovali pěstování sóji jako cenově výhodnějšímu zdroji bílkovin než maso, které bylo drahé až nedostupné.
Coahuila
V Torreónu ve státě Coahuila měla skupina pokrokových kněží známá jako skupina Nazas-Aguanaval vliv na vytváření základních komunit a další politické organizace zdola. Skupina se zformovala počátkem 70. let 20. století v rámci pastoračního plánu podporovaného církevními autoritami v diecézi, jehož cílem bylo přivést na venkov více kněží, a patřili k ní mimo jiné otcové Benigno Martínez, José Batarse a Jesús de la Torre.
Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně (1904) zavedl model, podle kterého Spojené státy vnucují Latinské Americe kapitalistický model rozvoje, často na úkor nejchudších národů. „V Brazílii a Střední Americe, kde diktatura podporovaná Spojenými státy činila shromažďování, organizování a/nebo protesty dělníků stále nebezpečnějšími, zatímco se jejich životní podmínky zhoršovaly, se posvátný prostor náboženských shromáždění často stával jediným prostředím, kde se dělníci mohli ještě do jisté míry bezpečně scházet, organizovat, sdílet informace a plánovat protesty“ a zároveň zde nalézt životně důležitou podporu a uzdravení. Nicméně „statisíce bezbranných členů CZS byly zabity státem sponzorovanými, Spojenými státy vycvičenými a podporovanými vojenskými, polovojenskými a policejními silami v nejméně deseti latinskoamerických zemích,“ včetně misionářů ze Spojených států, místních farářů a biskupa.
Mnozí autoři poukazují na model církve „svátostně služebné stanice“, který zavedl kolonialismus a který je v rozporu s africkou kulturou, jež dává přednost úzkému, participativnímu společenství. Když dokumentační služba Asociace členských biskupských konferencí ve východní Africe (AMECEA) „v roce 1975 rozeslala dotazník, aby zjistila, jak diecéze hodnotí své priority, s potěšením zjistila, že nejvyšší prioritou v AMECEA je ,budování křesťanských společenstvíʻ.“:81,90 V roce 1994 pak na první africké synodě označila Biskupská konference v Africe malá křesťanská společenství (MKS) za „teologickou oporu modelu církve jako Boží rodiny“. Jsou vnímána jako „církevní rozšíření africké rozšířené rodiny nebo klanu“, kde se křesťanská víra prožívá a sdílí intenzivněji. V africké patriarchální kultuře je výzvou přilákat do těchto komunit více mužů a přesto v nich nechat zaznít hlas žen. „Díky vzniku a růstu SCC již není církev považována za vzdálenou realitu podléhající pouze vedení vysvěcených duchovních. ... Ženy a muži se cítí být součástí společenství, oslavují svou společnou víru a přebírají odpovědnost za poslání církve v místním kontextu.“ Již v roce 2001 bylo v devíti zemích AMECEA ve východní Africe více než 180 000 SCC. Jeden z předních afrických teologů navrhl, že se mohou ještě učit od Latinské Ameriky, „aby zahrnovaly pozornost k sociálně-politickým, ekologickým a ekonomickým podmínkám svého kontextu.“
Federace asijských biskupských konferencí na svém shromáždění v Bandungu v Indonésii v roce 1990 podpořila vznik malých křesťanských společenství (MKS) v celé Asii jako nový způsob církve, jako „společenství společenství“ – participativní, ekumenické a jako kvas pro proměnu světa. V roce 1999 pak po zasedání asijské biskupské synody v Dillí papež Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia napsal, že „synodní otcové zdůraznili hodnotu základních církevních společenství jako účinného způsobu podpory společenství a účasti ve farnostech a diecézích a jako skutečné síly evangelizace. Tyto malé skupiny pomáhají věřícím žít jako věřící, modlící se a milující se společenství podobně jako první křesťané (srov. Sk 2,44-47; 4,32-35).“ Jan Pavel II. je dále označil za „pevný výchozí bod pro budování nové společnosti, výraz civilizace lásky, ... a povzbuzuji církev v Asii, aby tam, kde je to možné, považovala tato základní společenství za pozitivní rys evangelizační činnosti církve.“Různorodost náboženství a malý počet křesťanů ve většině asijských oblastí vedly také k pokusům o vytvoření místních základních lidských společenství (ZLS) otevřených lidem všech vyznání. Od nich se očekává, že z nich vznikne nové lidstvo, jehož malé komunity na periferii budou zpětně působit na přetváření centra do podoby jednoho světa pod Bohem.
Na Filipínách byla formace ZCS přijata jako pastorační priorita církve v celé zemi. V roce 1991 druhý plenární koncil na Filipínách rozhodl: „Základní církevní společenství pod různými názvy a formami – ZCS, malá křesťanská společenství, společenství smlouvy – je třeba energicky podporovat pro plné prožívání křesťanského povolání v městských i venkovských oblastech.“ Koncil nařídil Katolické biskupské konferenci Filipín (CBCP), aby „vydala oficiální prohlášení o ZSC, o jejich povaze a funkcích, jak je uznává církev, aby bylo jasné, že nejsou jen další organizací. Toto oficiální prohlášení CBCP má mimo jiné sloužit k řádné orientaci kněží a seminaristů. Příprava na práci s ZCS se stane součástí seminární formace.“ V roce 2007 CBCP zřídila Biskupský výbor pro základní církevní společenství, jehož úkolem je pomáhat diecézím při propagaci a formaci ZCS. Malá křesťanská společenství na Filipínách často začínala jako administrativní nebo liturgická centra pro farnosti a bylo třeba, aby se vyvinula ve společenství, která by zvyšovala vědomí a podobala se spíše latinskoamerickému modelu.
Kněžská synoda v Bombaji v roce 1980 uznala, že ZSC jsou nezbytné pro budování společenství v městských farnostech, které se vyznačují individualismem, neosobními vztahy, povrchní náboženskou praxí a nezájmem o druhé. „Věřící byli definováni doktrinálními pravdami, které vyznávali“, přičemž privatizované křesťanství ignorovalo sociální a komunitní rozměr toho, že jsou učedníky Ježíše Krista. Pocit společenství prožívaný při nedělní mši byl shledán jako příliš povrchní, než aby bylo možné realizovat smysl křesťanského společenství.:122 V letech 1984 až 2006 se prakticky celá bombajská arcidiecéze sdružovala do 1 800 ZCS. Program spočíval ve sdružování katolíků v sousedních komunitách za účelem sdílení evangelia a služby chudým a potřebným, přičemž se udržovaly vazby s univerzální církví. Zkušenosti vedly k rozdělení ZCS do menších uskupení po přibližně deseti rodinách, aby se usnadnila přítomnost a účast na měsíčních setkáních.
Bylo navrženo, že k oživení církve v západním světě by se sousedské komunity měly stát místem, kde se uvažuje o Bibli a kde se uplatňuje, kde se sdílí a slaví víra, a to spíše v demokratické než hierarchické struktuře. Kněz a biskup se stávají pomocníky, kteří podporují plné misionářské učednictví laiků a dohlížejí na ně spíše zpovzdálí, než aby byli zvyklí je kontrolovat. Otázka, na kterou musí duchovní na Severu odpovědět, je, jaký model církve nejlépe odpovídá potřebám a očekáváním sekulární společnosti.:209Program, který vznikl ve Spojených státech, nyní RENEW International, nabízí materiály a školení pro diskusní skupiny ve farnostech. Jejich programy oslovily přibližně 25 milionů katolíků ve 160 diecézích ve Spojených státech, Kanadě, Jižní Africe, Austrálii, Venezuele, Salvadoru a Guatemale. Od roku 2007 sponzoruje program Teologie u výčepu (anglicky Theology on Tap), který zapojuje mladé lidi do diskusí o víře pořádaných v restauracích a hospodách. RENEW International má silné zastoupení v Anglii a v Africe. Do podobného úsilí, které vzniklo v Itálii v roce 1987, jsou dnes zapojeny tisíce lidí na pěti kontinentech. Papež František tyto buňky pochválil za jejich schopnost oživit farnosti a dodal, že: „Pokud jsme se ve svém životě setkali s Kristem, nemůžeme si ho nechat jen pro sebe. Je velmi důležité, abychom se o tuto zkušenost podělili i s ostatními.“
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Basic ecclesial community na anglické Wikipedii.
WEIGEL, George. The Final Revolution: The Resistance Church and the Collapse of Communism.. : Oxford University Press, 2003. 255 s. ISBN 978-0195166644. (angličtina)
Katolická církev v Latinské Americe
Konventikl
Skupina buněk (církev)
Small Christian Communities, s. 97–109 (anglicky)
Basic Ecclesial Communities: Adelaide's 'new model of church' (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Pákistán na Letních olympijských hrách 2008?
<<<ASSISTANT>>>: Pákistán se účastnil Letní olympiády 2008. Zastupovalo ho 21 sportovců ve 4 sportech. Pákistán nezískal žádnou medaili.
(anglicky) Pákistán na LOH 2008 |
<<<HUMAN>>>: Antonio Tambosi?
<<<ASSISTANT>>>: Antonio Tambosi (27. července 1853 Trento – 6. února 1921 Trento) byl rakouský politik italské národnosti z Tyrolska (respektive z Jižního Tyrolska), na počátku 20. století poslanec Říšské rady.
Studoval v Mnichově. Byl veřejně a politicky činný. Od roku 1884 pobýval v Trentu, kde se toho roku stal prezidentem tamní alpinistické společnosti. Byl též viceprezidentem obchodní a živnostenské komory. Působil jako velkoprůmyslník. Po otci převzal textilní továrnu. Zastával funkci starosty Trenta, v níž působil od roku 1895 a znovu v letech 1911–1912. Od roku 1894 byl členem obecní rady. Do funkce starosty byl zvolen roku 1895 jednomyslně poté, co zemřel dosavadní starosta Paolo Oss Mazzurana. Tambosi se snažil prosadit výstavbu železniční trati Trento-Malè a Lavis-Molina. Na starostenský post rezignoval roku 1898, ale již v roce 1899 byl opět zvolen. Následujícího roku pak rezignoval na protest proti politice německé etnické většiny v Tyrolsku. V roce 1911 se do funkce vrátil.Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1901 za kurii městskou v Tyrolsku, obvod Trento, Cles, Fondo, atd. Rezignace byla oznámena na schůzi 26. září 1905. V parlamentu ho pak nahradil Giuseppe Silli.Ve volbách do Říšské rady roku 1901 se uvádí jako italský liberální kandidát. Je zachycen na fotografii, publikované v květnu 1906 (ovšem pořízené cca v roce 1904), mezi 18 členy poslaneckého klubu Italské sjednocení (Italienische Vereinigung) na Říšské radě.Koncem roku 1914 se stal prezidentem italské Národní ligy. Patřil mezi hlavní představitele italského iredentismu.Za první světové války byl rakouskými úřady souzen pro velezradu. 25. října 1916 byl odsouzen na sedm let do vězení a k vyhoštění, v roce 1917 byl ovšem amnestován, nicméně nadále měl být omezen v pohybu. Po válce byl členem italské delegace na pařížské mírové konferenci. Do Paříže ho jako odborníka na otázky Tyrolska povolal premiér Vittorio Emanuele Orlando.Podle některých zdrojů byl roku 1920 nominován na člena italského senátu. A měl skutečně zasedat v senátu Italského království. V databázi senátorů ovšem jeho jméno nefiguruje. Zemřel totiž ještě před složením senátorského slibu, v únoru 1921. |
<<<HUMAN>>>: Samarský prapor?
<<<ASSISTANT>>>: Samarský prapor (bulharsky Самарско знаме, Samarsko zname) je jeden ze symbolů ozbrojených sil Bulharska. Plátno, vyšité jeptiškami Iverského ženského monastýru, věnovali v roce 1877 obyvatelé Samary bulharským opolčencům za rusko-turecké války.
Představuje trojbarevný prapor o velikosti 185 × 190 cm, složený ze tří pruhů hedvábí v panslovanských barvách: červené, bílé a modré. Uprostřed plátna je umístěno ve zlatém kříži zobrazení na jedné straně Bohorodice a na té druhé sv. Cyrila a Metoděje, vyšité podle kresby petrohradského malíře Nikolaje Simakova.
Prapor byl předán opolčencům nedaleko Ploješti 18. května 1877. Byl svěřen 3. rotě 3. družiny a zúčastnil se bitev o Jeski-Zagru (dnešní Stara Zagora), Jeni-Zagru (Nova Zagora), průsmyk Šipka a Šejnovo.
Poprvé byl prapor uložen v Radomiru, kde se rozmisťovala 3. družina, než byla demobilizována. Po demobilizaci prapor přestěhoval poslední praporečník družiny Nikola Pavlov Korčev do Varny, prapor zde zůstal až do konce jeho života. Roku 1881 byl prapor převezen do carského paláce v Sofii (dnes Národní umělecká galerie), a byl tam uložen až do roku 1946. Od té doby je prapor uložen v národním muzeu vojenské historie Bulharska v oddělené místnosti, kde se dodržují zvláštní podmínky.
Současné vlajky ruského města Samary a Samarské oblasti, schválené v roce 1998, jsou založeny na barvách Samarského praporu. |
<<<HUMAN>>>: J Hus?
<<<ASSISTANT>>>: J Hus, rodným jménem Momodou Jallow, (* 26. května 1995 Londýn) je anglický zpěvák. Jeho matka pochází z Gambie. Svou profesionální kariéru zahájil v roce 2015, kdy na internet nahrál několik demonahrávek. V roce 2017 se podílel na písni „High Roller“ z alba One Foot Out anglického rappera Ninese. Ve stejném roce spolupracoval i s dalšími umělci, včetně Stormzyho. Rovněž vydal své debutové album nazvané Common Sense. Album bylo nominováno na Mercury Prize. |
<<<HUMAN>>>: Bob Marley?
<<<ASSISTANT>>>: Bob Marley, celým jménem Robert Nesta Marley (6. února 1945, Saint Ann Parish, Jamajka – 11. května 1981, Miami, Florida, USA), byl jamajský zpěvák, skladatel a kytarista, který se stal mezinárodní hudební a kulturní ikonou, který ve svých skladbách mísil převážně reggae, ska a rocksteady. Začal v roce 1963 se skupinou The Wailers. Posléze vytvořil výrazný autorský a vokální styl, který později rezonoval s diváky po celém světě. Wailers vydali některé ze svých prvních reggae nahrávek s producentem Lee "Scratch" Perrym.Poté, co se Wailers v roce 1974 rozpadli, se Marley vydal na sólovou kariéru, přestěhoval se do Anglie a zažil vrchol vydáním alba Exodus v roce 1977, čímž získal celosvětovou reputaci a zvýšil svůj status jako jeden z nejprodávanějších umělců všech dob, s prodejem více než 75 milionů nahrávek. Album Exodus zůstalo v britských žebříčcích po dobu 56 po sobě jdoucích týdnů. Obsahovalo čtyři britské hitové singly: "Exodus", "Waiting in Vain", "Jamming" a "One Love". V roce 1978 vydal album Kaya, které obsahovalo singly "Is This Love" a "Satisfy My Soul". Deska největších hitů, Legend, vyšla roku 1984, tři roky po jeho smrti. Poté se stala nejlépe prodávaným reggae albem všech dob.
V roce 1977 byla umělci na noze diagnostikována rakovina, které podlehl 11. května 1981 v Miami ve věku 36 let. Byl oddaným rastafariánem se smyslem pro duchovnost, což inspirovalo jeho hudbu. Je mu připisována popularizace reggae hudby po celém světě a také slouží jako symbol jamajské kultury a identity. Časopis Rolling Stone ho v roce 2004 zařadil na 11. místo v seznamu nejlepších hudebních umělců všech dob.
Bob Marley se narodil 6. února 1945 na farmě dědečka z matčiny strany v Nine Mile v Saint Ann Parish na Jamajce Norvalu Sinclairu Marleyemu (1885–1955) a Cedelle Booker (1926–2008). Norval Marley byl bílý Jamajčan původně ze Sussexu v Anglii, jehož rodina prohlašovala syrský židovský původ. Norval měl sloužit jako kapitán námořní složky Royal Marines; v době svého manželství s Cedellou Booker - tehdy 18letou Afrojamajčankou, byl zaměstnán jako dozorce na plantáži. Plné jméno Boba Marleyho je Robert Nesta Marley, ačkoli některé zdroje dokládají jeho rodné jméno jako Nesta Robert Marley s vysvětlením, že když byl Marley ještě chlapec, tak jamajský pasový úředník prohodil jeho první a střední jméno, protože Nesta znělo jako dívčí jméno. Norval poskytoval manželce a dítěti finanční podporu, ale zřídkakdy je viděl, protože byl často pryč. Bob Marley navštěvoval Stepney Primary a Junior High School, která slouží pro zátoku Saint Ann. V roce 1955, kdy bylo Bobu Marleymu 10 let, zemřel na infarkt ve věku 70 let jeho otec. Marleyho matka se pak vdala za Edwarda Bookera, amerického státního úředníka, a tak měl Bob Marley od té doby dva americké bratry - Richarda a Anthonyho.Marley a Neville Livingston (později známý jako Bunny Wailer) byli v Nine Mile kamarádi už od dětství. Začali společně vystupovat na Stepney Primary a Junior High School. Marley se svou matkou domov v Nine Mile opustil když mu bylo 12 let a přestěhoval se do Trenchtown v Kingstonu. Cedella Booker a Thadeus Livingston (otec Bunny Wailera) měli společně dceru, která se jmenovala Claudette Pearlová a byla mladší sestrou jak Boba, tak Bunnyho. Nyní, když Marleyovi a Livingstonovi žili společně ve stejném domě v Trenchtownu, se jejich hudební zájmy prohlubovaly a poslouchali nejnovější R&B z amerických rozhlasových stanic, jejichž vysílání na Jamajku dosáhlo a nové hudby - ska. Přesun do Trenchtownu se ukázal jako osudový a Marley se brzy ocitl ve vokální skupině s Bunny Wailerem, Peterem Toshem, Beverley Kelsoem a Junior Braithwaitem. Joe Higgs, který byl součástí úspěšného vokálního aktu Higgs a Wilson, sídlil na 3. St. a jeho zpěvák Roy Wilson byl vychován babičkou Juniora Braithwaita. Higgs a Wilson zkoušeli v zadní části domu mezi 2. a 3. ulicí a nedlouho předtím, než se Marley (nyní bydlící ve 2. ulici), Junior Braithwaite a ostatní shromáždili kolem tohoto úspěšného dua. Marley ani ostatní tou dobou nehráli na žádné nástroje a měli větší zájem být vokální součástí souboru. Higgs byl rád, že jim pomohl rozvíjet jejich vokály, ačkoli důležitější je, že začal Marleyho učit hrát na kytaru - a tak vytvořil základ, který později Marleymu umožnil složit některé z největších reggae hitů v historii žánru.
V únoru 1962 nahrál Marley čtyři skladby, "Judge Not", "One Cup of Coffee", "Do You Still Love Me?" a "Terror", ve Federal Studios pro místního producenta Leslie Konga. Tři ze skladeb byly vydány na Beverley's s "One Cup of Coffee" pod pseudonymem Bobby Martell..
Roku 1963 se Bob Marley, Bunny Wailer, Peter Tosh, Junior Braithwaite, Beverley Kelso, a Cherry Smith nazývali The Teenagers. Později název změnili na Wailing Rudeboys, poté na Wailing Wailers - v ten moment je objevil producent Coxsone Dodd a konečně pak na Wailers. Jejich singl "Simmer Down" pro Coxsonovův label se stal v únoru 1964 jamajským #1 nejprodávanějším singlem s odhadem 70 000 prodaných kopií. The Wailers nyní začali pravidelně nahrávat pro Studio One a pracovali se zajetými jamajskými hudebníky jako Ernest Ranglin (aranžér "It Hurts To Be Alone"), klávesista Jackie Mittoo a saxofonista Roland Alphonso. Okolo roku 1966 the Wailers opustili Braithwaite, Kelso a Smith, čímž zůstalo jádro - trio Bob Marley, Bunny Wailer a Peter Tosh.V roce 1966 se Marley se oženil s Ritou Andersonovou a společně nakrátko odjeli do USA poblíž bydliště jeho matky do Wilmingtonu v Delaware. Zde pracoval jako asistent v laboratoři pro DuPont a na montážní lince pro Chrysler pod jménem Donald Marley.Ačkoli Marley vyrůstal jako katolík, tak se v šedesátých letech, kdy byl mimo vliv své matky, začal zajímat o rastafariánství. Po návratu na Jamajku formálně na rastafariánství konvertoval nechal si narůst dready.
Po finančním nesouladu s Doddem se Marley a jeho skupina spojila s Lee "Scratch" Perrym a jeho studiovou kapelou The Upsetters. Přestože spolupráce trvala méně než rok, nahráli to, co mnozí považují za nejlepší práci Wailers. Marley a Perry se rozešli po sporu ohledně přiřazení nahrávacích práv, ale zůstali přáteli a za čas opět spolupracovali.
Rok 1969 přinesl další změnu v jamajské populární hudbě, ve které byl rytmus ještě více zpomalen. Nový beat měl pomalý, ustálený a tikající rytmus, který bylo možné poprvé slyšet v písni "Do The Reggay" od The Maytals. Marley se ještě více přiblížil k producentovi Leslie Kongovi, který byl považován za jednoho z hlavních tvůrců reggae. K nahrávkám Kong spojil Wailers s jeho studiovými hudebníky nazvanými Beverley's All-Stars, mezi které patřili basisté Lloyd Parks a Jackie Jackson, bubeník Paul Douglas (Paul Douglas) hráči na klávesy Gladstone Anderson a Winston Wright a kytaristé Rad Bryan, Lynn Taitt a Hux Brown. Jak píše David Moskowitz: "Skladby nahrané v tomto složení ilustrovaly nejranější úsilí Wailers v novém stylu reggae. Zmizely trubky a saxofony dřívějších písní ve stylu ska a nyní se zde hrály instrumentální breaky na elektrickou kytaru. Nahrané skladby byly později vydány na desce The Best of The Wailers, včetně písní "Soul Shakedown Party," "Stop That Train," "Caution," "Go Tell It on the Mountain," "Soon Come," "Can’t You See," "Soul Captives," "Cheer Up," "Back Out," a "Do It Twice".Mezi roky 1968 a 1972 Bob a Rita Marley, Peter Tosh a Bunny Wailer přestříhali některé starší skladby pod JAD Records v Kingstonu a Londýně ve snaze zkomerčnit zvuk Wailers. Bunny později tvrdil, že tyto skladby "nikdy neměly být vydány na album...byly to jen ukázky nahrávek pro nahrávací společnosti". V roce 1968 Bob a Rita navštívili skladatele Jimmyho Normana v jeho bytě v Bronxu. Norman napsal nějaké texty pro "Time Is on My Side" od Kai Windinga (kryté Rolling Stones) a také psal pro Johnnyho Nashe a Jimi Hendrixe. Třídenní jam session s Normanem a dalšími, včetně Normanova spoluautora Ala Pyfroma, přineslo 24-minutou stopu s Marleyho a Norman-Pyfromovými kompozicemi. Tato stopa je podle Reggae archiváře Rogera Steffense vzácná v tom, že byla ovlivněná spíše popem než reggae v rámci snahy dostat Marleyho do amerických žebříčků. Podle článku v "The New York Times" Marley na stopě experimentoval s různými zvuky, přijal styl "doo-wop" v písni "Stay With Me" a "pomalý love song ve stylu umělců let šedesátých" ve skladbě "Splish for My Splash". Umělec, který se ještě rodil mimo svou rodnou Jamajku - Marley - žil v roce 1972 v Ridgmount Gardens v Bloomsbury.
Rok 1974 se stal rokem, kdy z kapely odešel Peter Tosh i Bunny Livingstone a Marley byl donucen postavit nové Wailers (nyní přejmenované na Bob Marley & Wailers) včetně ženského pěveckého tria s Ritou v čele. Díky úspěchu s albem Natty dread se z něj stala hvězda celosvětového formátu.
Když se v roce 1978 zranil při fotbalu, lékaři u něj zjistili zhoubné rakovinné bujení (patrně po otci zdědil predispozice k rakovině kůže, která je jinak u lidí černé pleti velice výjimečná). Byla mu nabídnuta operace, kterou odmítl, protože rastafariánská víra neuznávala „zásahy do lidského těla“. Bez ohledu na horšící se zdravotní stav stále koncertoval. V New Yorku vyprodal obrovskou Madison Square Garden. Na oslavu koncertního tažení vydal dvojalbum Babylon by bus, jež je některými recenzemi označováno za jednu z nejlepších živých reggae nahrávek.Poslední vystoupení se odehrálo 23. září 1980 v Pittsburghu v rámci Uprising tour. Poslední píseň dozpíval s vypětím sil. Když se konečně rozhodl s nemocí bojovat a podstoupil radikální chemoterapii, při níž přišel o osm let nestříhané dredy, bylo už příliš pozdě. Při kondičním běhu v newyorském Central Parku v roce 1980 zkolaboval. Rakovina se rozšířila do jeho mozku, jater i plic.
Zemřel 11. května roku 1981 v nemocnici v Miami na Floridě, jeho poslední slova patřila jeho synovi Ziggymu "Za peníze život nekoupíš". 22. května po slavnostních obřadech v Kingstonu jsou jeho ostatky převezeny do rodného městečka, kde jsou do dnešních dnů uloženy v kopci Nine Miles. Byl pochován spolu se svou kytarou Gibson Les Paul, fotbalovým míčem, marihuanovým pukem, prstenem, který mu dal etiopský princ Asfa Wossen a biblí.
Se svou manželkou Ritou, kterou si vzal v roce 1966, měl 3 společné děti a 2 adoptované.
Sharon Marley (* 23. listopadu 1964), je dcera Rity z předchozího vztahu. Ten ji adoptoval a přijal za vlastní dítě.
Cedella Marley (* 23. srpna 1967) je první Bobova dcera a nejstarší biologické dítě.
David Nesta "Ziggy" Marley (* 17. října 1968) je Bobův první a nejstarší biologický syn.
Stephen Marley (* 20. dubna 1972)
Stephanie Marley (* 1974) je dcera Rity. Měla mimomanželský poměr s mužem jménem Ital. Bob Stephanie adoptoval a přijal za vlastní.Bob měl dalších 6 dětí s jinými ženami.
Rohan Marley (* 19. května 1972), matkou je Janet Hunt.
Karen Marley (* 1973), matkou je Janet Bowe, jinak zvaná Janet z Anglie.
Julian Marley (* 4. června 1975), matkou je Lucy Pounder.
Ky-Mani Marley (* 26. února 1976), matkou je Anita Belnavis.
Damian Marley (* 21. července 1978), matkou je Miss World roku 1976 Cindy Breakspeare, která je i nejznámější milenkou Boba Marleyho. Zároveň je to i poslední a nejmladší syn Marleyho.
Makeda Jahnesta Marley (* 30. května 1981), matkou je Yvette Crichton. Narodila se 19 dní po smrti Boba Marleyho a je to jeho nejmladší dcera.
Řád za zásluhy – Jamajka, 1981
The Wailing Wailers (1965)
Soul Rebels (1970)
Soul Revolution (1971)
The Best of The Wailers (1971)
Studiová alba
1975 – Live!
1978 – Babylon by Bus
1991 – Talkin' Blues (1973)
2003 – Live at the Roxy (1976)
2007 – Live: 1973–1975
1981 – Chances Are
1999 – Chant Down Babylon
2007 – Roots, Rock, Remixed
Rude boys
Damian Marley
Reggae
Galerie Bob Marley na Wikimedia Commons
Osoba Bob Marley ve Wikicitátech
(anglicky) Oficiální stránky
(anglicky) Discografie na Discogs.com
(česky) Robertnestamarley.wbs.cz - Nejobsáhlejší stránky o Bobovi
(česky) OneLove.cz - Stránky o Bobovi, roots reggae a rastafariánství
(česky) Bobmarley.kvalitne.cz - Bohužel již dlouho needitované stránky Archivováno 11. 5. 2021 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Herman Bang?
<<<ASSISTANT>>>: Herman Bang (20. dubna 1857, Adserballe na ostrově Als – 29. ledna 1912, Ogden, Utah, USA) byl dánský spisovatel.
Bang byl synem protestantského pastora. Nedokončil studia práv; snažil se stát hercem, později pracoval jako novinář a režisér. Jako literární kritik popularizoval novou, hlavně francouzskou literaturu a nové proudy v dánské literatuře, realismus a impresionismus osobitě chápané. Na jeho tvorbu měly vliv i jeho četné cesty do ciziny. Zemřel na přednáškovém turné po Americe.
Bangův první román Beznadějná pokolení (Haabløse slægter, 1880) zachycuje charakteristické rysy dekadence, vzbudil skandál, nebyl však úspěšný, stejně jako pozdější román Faidra (Faedra, 1883). Z jeho dalších děl vynikly Excentrické novely (Excentriske noveller, 1885) a Tiché existence (De stille eksistenser, 1886), do nichž je zařazen i román U cesty (Ved vejen). Z řady dalších próz jsou významné romány Tina (Tine, 1889), Ludvíkov (Ludvigsbakke, 1896) a Bílý dům (Det hvide hus, 1898).
…celá jeho tvorba má ráz klidné a povýšené aristokratické ironie, umdleného epigonství a fatalistické rezignace. Důsledný impresionista, nevěřil v silnou a mohutnou linii životní vůle a chtěl vystihnout déšť životních dojmů a jejich ironických spletí; jeho romány jsou prosty popisů i psychologických výkladů a rozpadají se v mozaiku jedinečných, nesmírně bystře a ostře zachycených postřehů a postojů životních. Podává melancholii prchavé nenávratné chvíle, žensky měkkou a rozkošnou páru životní, děje lidí vyvrácených a podvedených iluzí životní; básník únavy, skepse a ironické soudnosti životní, spíše však soucítící a chápající glosátor nežli syntetický tvůrce.
F. X. Šalda, časopis Novina, 1912
Beznadějná pokolení (Haabløse Slægter, 1880)
Faidra (Faedra, 1883)
Excentrické novely (Excentriske noveller, 1885)
Tiché existence (De stille eksistenser, 1886) (zahrnuje román U cesty (Ved Vejen)
Stuk (1887)
Tina (Tine, 1888)
Irene Holm (1890)
Ludvíkov (Ludvigsbakke, 1896)
Bílý dům (Det hvide hus, 1898)
Det graa Hus (1901)
Sommerglæder (1902)
Mikaël (1904)
De uden Fædreland (1906)
Dánská literatura
Seznam dánských spisovatelů
Autor Herman Bang ve Wikizdrojích (dánsky)
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Herman Bang
Plné texty děl autora Herman Bang na projektu Gutenberg (anglicky)
Heslo na literatura.kvalitne s odkazy Archivováno 7. 2. 2005 na Wayback Machine. |
<<<HUMAN>>>: Chrám Sethiho I.?
<<<ASSISTANT>>>: Chrám Sethiho I. je staroegyptský chrám ležící na západním břehu řeky Nil u vesnice Kurna, která se nachází nedaleko Luxoru. V 19. století byl chrám mezi cestovateli znám jako Chrám v Kurně, místní obyvatelé jej nazývali Kasr er-Rubajk a staří Egypťané „Skvělý je Sethi v západních Thébách“. Chrám byl zasvěcen bohu Amonreovi a kultu Sethiho otce Ramesse I., který si během své krátké vlády nestačil postavit vlastní zádušní chrám.
Chrám byl obehnán mohutnou hradbou a prvním pylonem, za kterým se nacházelo první nádvoří a královský palác. Funkce paláce byla v podstatě rituální a byl v této podobě postaven vůbec poprvé, avšak v dalších chrámech se vyskytoval již běžně. Královský palác umožňoval, aby se zemřelý faraon během slavností zhmotnil v trůnní síni, kde byl zvěčněn v podobě sochy. Vstup do chrámu je v současné době poblíž východního rohu nádvoří, v místě, kde dříve vedla procesní cesta. Druhé nádvoří je od prvního odděleno dalším pylonem. Oba pylony, jež byly postaveny z nepálených cihel, do dnešní doby úplně zmizely. Samotný chrám postavený nad úrovní nádvoří byl postaven z pískovce a je stále dobře zachovalý. Chrám má trojdílnou strukturu v jehož středu se nachází hypostylová síň, která byla spojena s pylonem alejí sfing. V samotné síni se nacházejí sloupy s hlavicemi ve tvaru papyru. Po pravé straně se nachází nádvoří zasvěcené slunečnímu kultu a na levé straně je kaple zasvěcená kultu královskému. Stejný model byl použit u nedalekého zádušního chrámu královny Hatšepsut. V severní části chrámu se nachází nádvoří, kde jsou k vidění zbytky obětního oltáře. Nádvoří je lemováno výklenky se sochami Sethiho I. Zdi chrámu jsou zdobeny nízkými reliéfy, jež jsou velmi elegantně zpracované a stylem připomínají období 18. dynastie. K chrámu rovněž patřilo rozsáhlé skladiště, které sloužilo k úschově zemědělských produktů. V tomto Sethiho komplexu se objevilo poprvé, avšak v budoucnu bylo budováno i u dalších chrámů, mezi něž například patří zádušní chrám Sethiho syna Ramesse II. – Ramesseum.Vzhledem ke své poloze byl chrám první zastávkou slavnostního procesí během nádherných slavností údolí. Během římské nadvlády bylo místo přeměněno na průmyslovou zónu, ve které pracovalo mnoho řemeslníků. V koptské době byl na severním nádvoří postaven kostel a na nádvořích vyrostla soukromá obydlí.
Dér el-Bahrí |
<<<HUMAN>>>: Kanton Montigny-le-Bretonneux?
<<<ASSISTANT>>>: Kanton Montigny-le-Bretonneux (fr. Canton de Montigny-le-Bretonneux) je francouzský kanton v departementu Yvelines v regionu Île-de-France. Skládá se ze dvou obcí.
Guyancourt
Montigny-le-Bretonneux |
<<<HUMAN>>>: Kyselina fluorná?
<<<ASSISTANT>>>: Kyselina fluorná HOF neboli monofluorovaná voda je zajímavá, ale stále ještě málo známá látka. Je jedinou známou kyslíkatou kyselinou fluoru. Je to pevná krystalická látka, která se explozivně rozkládá za vzniku fluorovodíku a kyslíku podle rovnice
2 HOF → 2 HF + O2,proto je nutné ji ihned po výrobě zužitkovat. Je to jedno z nejlepších oxidačních činidel, které není destruktivní. Při oxidacích se z kyseliny fluorné odštěpuje kyslík a vzniká fluorovodík. Kyselina fluorná se připravuje zaváděním plynné směsi složené z 10 % fluoru a 90 % dusíku do acetonitrilu obsahujícího vodu. Acetonitril (CH3CN) je zde netečný a fluor reaguje s vodou za vzniku kyseliny fluorné a fluorovodíkové.
6 F2 + 6 H2O → 8 HF + O2 + 4 HOF |
<<<HUMAN>>>: Grand Prix Kanady 2017?
<<<ASSISTANT>>>: Grand Prix Kanady 2017 (oficiálně Formula 1 Grand Prix du Canada 2017) se jela na okruhu Circuit Gilles Villeneuve v Montréalu v Kanadě dne 11. června 2017. Závod byl sedmým v pořadí v sezóně 2017 šampionátu Formule 1.
Poznámky
Poznámky
Pohár jezdcůPohár konstruktérů
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2017 Canadian Grand Prix na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Rošal?
<<<ASSISTANT>>>: Rošal (rusky Роша́ль) je město v Moskevské oblasti v Ruské federaci. Při sčítání lidu v roce 2010 mělo přes jednadvacet tisíc obyvatel.
Rošal leží na řece Vojmeze, pravém přítoku Polji. Od Šatury, správního střediska rajónu, je vzdálen 21 kilometrů na severovýchod, a od Moskvy přibližně 150 kilometrů na východ.
Městem je Rošal od roku 1940, současný název nese od roku 1918 k poctě revolucionáře Semjona Grigorjeviče Rošala.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roschal na německé Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Karol Janicki?
<<<ASSISTANT>>>: Karol Janicki (* 1949) je polský jazykovědec a sociolingvista, profesor humanitních věd. Mezi jeho vědecko-výzkumné zájmy patří: aplikovaná sociolingvistika, kognitivní lingvistika, lidová lingvistika a problematika jazykového konfliktu. Autor významné publikace Toward non-essentialist sociolinguistics.Habilitoval se v roce 1981 na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. V letech 1977–1990 byl členem Prezidia Polské neofilologické společnosti. Přednášel v USA, Rakousku, Norsku, Německu, Polsku, Finsku, Ukrajině, Řecku a Španělsku. V současné době je profesorem na katedře angličtiny na Univerzitě v Bergenu.
Language misconceived (2006)
Against essentialism (1999)
Toward non-essentialist sociolinguistics (1990)
The Foreigner's language in a sociolinguistic perspective (1982)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karol Janicki na polské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Evropská arboristická rada?
<<<ASSISTANT>>>: Evropská arboristická rada (European Arboricultural Council, EAC) je mezinárodní fórum, které sdružuje arboristické organizace z evropských zemí. Cílem je zvýšení odborné úrovně péče o stromy, výzkum, vzdělávání a zdokonalování bezpečných pracovních postupů.
Česká republika je členem EAC, certifikačními centry jsou ČSOP Arboristická akademie a Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu.Uznatelné certifikace pro stromolezení a použití mototové pily pro EAC zkoušku jsou ECC/ICC, A1, A2 neziskové organizace ABA International.
Evropské město stromů
Arboristika
ABA International |
<<<HUMAN>>>: Cidlina (okres Třebíč)?
<<<ASSISTANT>>>: Cidlina je obec v okrese Třebíč v Kraji Vysočina. Leží jihozápadně od města Třebíče. Žije zde 90 obyvatel.
Sousedními obcemi sídla jsou Štěměchy, Želetava, Čáslavice, Lesonice, Římov a Babice.
Cidlinou prochází silnice z Babic do Bítovánek, zároveň jižně od vesnice vychází silnice vedoucí do Lesonic. Na území obce asi 3,5 kilometru severně od samotné vesnice prochází také silnice II/410. Přes vesnici prochází Cidlinský potok, který severně od vesnici pramení. Severně od obce se nachází vrcholy Hrubova hora (650 m), Srnčí vrch (683 m) a Maková hora (682 m). Nedaleko silnice II/410 v údolí Šebkovického potoka se nachází přírodní rezervace Blatná hráz. Severní část katastru obce je zalesněna a je hornatá, v okolí samotné vesnice jsou zemědělsky využívaná pole.
První zmínka o obci se nachází v Zemském archivu v Brně a pochází z počátku 13. století. Pro vesnici se používaly dříve i názvy Czidlin, Czydlina, Cžidlin, pravděpodobně název vznikl podle původního jména potoka, který obcí protéká. Tj. výraz cidlina by měla znamenat jako čistá, čirá či říčka s čistou vodou. Mezi 12. a 13. stoletím vesnice měla být darována markrabětem Vladislavem klášteru v Louce, kolem vesnice měly dříve stát i další vesnice, byly to Dubec, Cidlinka, Martinice a Příluky, tyto vesnice později zanikly. Cidlina měla také být zničena či opuštěna.V roce 1356 vesnice patřila Mikulášovi z Cidliny. Následně pak vesnice v roce 1364 patřila Jimramovi z Jakubova. Roku 1464 patřila vesnice Matěji a Jiříkovi Cvrčkovým z Cidliny. Posléze vesnice střídala majitele, patřila Čechtínským nebo Lesonickým pánům. Po roce 1542 pak vesnice zpustla a byla roku 1598 prodána. V druhé polovině 16. století se uvádí jako pustá. Noví obyvatelé do obce přišli snad v roce 1624, kdy se stala součástí panství Lesonice. Občané vesnice se v roce 1775 zúčastnili povstání nevolníků. Od roku 1689 vlastnil lesonické panství Karel Gotfried Aichpichl. V roce 1772 pak zakoupil panství František Nadásdy, roku 1810 pak Terezie Trauttmansdorfová a v roce 1823 pak Emilie Reichenbachová. Pak vlastnili panství Löwenstein-Wertheim-Freudenbergové.Do roku 1875 byla vesnice začleněna pod Babice. Součástí lesonického panství byla vesnice až do roku 1849, pak byla součástí okresu Znojmo a od roku 1896 součástí okresu Moravské Budějovice. V roce 1912 byla ve vsi zřízena škola. Po skončení druhé světové války bylo ve vsi zřízeno JZD, to se roku 1965 sloučilo do JZD Lesonice a roku 1978 se pak JZD sloučily do JZD Nový Život v Jakubově.Mezi lety 1980 a 1994 patřila Cidlina pod Lesonice.Do roku 1849 patřila Cidlina do lesonického panství, od roku 1850 patřila do okresu Znojmo, pak od roku 1896 do okresu Moravské Budějovice a od roku 1960 do okresu Třebíč. Mezi lety 1850 a 1875 patřila Cidlina pod Babice a mezi lety 1980 a 1990 byla obec začleněna pod Lesonice, následně se obec osamostatnila.
V letech 2006–2010 působil jako starosta Miroslav Trojan, od roku 2010 do roku 2014 tuto funkci zastával Miroslav Smetana, od roku 2014 působí jako starosta Libor Veselý, ten funkci obhájil i v roce 2022.
V prvním kole prezidentských voleb v roce 2013 první místo obsadil Miloš Zeman (21 hlasů), druhé místo obsadil Jiří Dienstbier (16 hlasů) a třetí místo obsadil Zuzana Roithová (7 hlasů). Volební účast byla 78.67 %, tj. 59 ze 75 oprávněných voličů. V druhém kole prezidentských voleb v roce 2013 první místo obsadil Miloš Zeman (52 hlasů) a druhé místo obsadil Karel Schwarzenberg (10 hlasů). Volební účast byla 82.67 %, tj. 62 ze 75 oprávněných voličů.V prvním kole prezidentských voleb v roce 2018 první místo obsadil Miloš Zeman (32 hlasů), druhé místo obsadil Pavel Fischer (11 hlasů) a třetí místo obsadil Jiří Drahoš (11 hlasů). Volební účast byla 78.38 %, tj. 58 ze 74 oprávněných voličů. V druhém kole prezidentských voleb v roce 2018 první místo obsadil Miloš Zeman (45 hlasů) a druhé místo obsadil Jiří Drahoš (18 hlasů). Volební účast byla 84.00 %, tj. 63 ze 75 oprávněných voličů.V prvním kole prezidentských voleb v roce 2023 první místo obsadil Andrej Babiš (25 hlasů), druhé místo obsadil Petr Pavel (22 hlasů) a třetí místo obsadil Pavel Fischer (11 hlasů). Volební účast byla 85.90 %, tj. 67 ze 78 oprávněných voličů. V druhém kole prezidentských voleb v roce 2023 první místo obsadil Petr Pavel (40 hlasů) a druhé místo obsadil Andrej Babiš (34 hlasů). Volební účast byla 93.67 %, tj. 74 ze 79 oprávněných voličů.
Karlova studánka
Blatná hráz – přírodní rezervace
Výklenková kaple ve vsi u čp. 41
Kamenný kříž a dřevěná zvonice na návsi
Památník obětem 1. světové války z roku 1932
Františka Floriánová (1882–1962)
Ludvík Stehlík (1884–1977), spisovatel a oběť Babického procesu
Obec Cidlina udělila dvěma občanům čestné občanství, stalo se 24. září 2011.
Oldřich Pelčák, kosmonaut náhradník
Jarmila Jurečková, novinářka
Římskokatolická farnost Babice u Lesonic
Blatná hráz – přírodní rezervace
Encyklopedické heslo Cidlina v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Cidlina v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
Oficiální stránky obce
Statistické informace o obci |
<<<HUMAN>>>: Zahrádka (Tábor)?
<<<ASSISTANT>>>: Zahrádka (německy Sachradka) je jednou z 15 místních částí města Tábor. V roce 2015 zde trvale žilo 36 obyvatel.Nachází se západně od Tábora, vlevo poblíž silnice číslo 19 (směr Písek, Rožmitál pod Třemšínem), asi 2,7 km od mimoúrovňové křižovatky silnic č.19 a 603 na severním okraji Tábora. Těsně sousedí s místní částí Všechov. Na ploše cca 4 ha se v současnosti (2015) nachází 20 domů, z toho 12 z nich je trvale obydlených; v lokalitě u řeky Lužnice se nachází 53 rekreačních chat. Asi 600 m severně je využívané letiště (dříve vojenské) pro sportovní létání a různé akce (např. Mistrovství ČR leteckých modelářů 2006; moto a auto srazy).
Soustava rybníčků a přilehlé okolí o rozloze 30 hektarů je od 22. února 2008 v seznamu evropsky významných lokalit (v rámci mezinárodního projektu Natura 2000). Cílem projektu je ochrana nejcennějších, nejohroženějších či vzácných a v oblasti ojedinělých živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť.
U Zahrádky, zejm. u rybníčků „Studený“ a „Zahrádecký“ jsou široké lemy litorárních porostů rákosin, na hrázích mokřadní olšiny, žijí zde mokřadní ptáci a populace několika druhů obojživelníků, např. v ČR poměrně vzácná žába kuňka obecná (Bombina bombina).
První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1379. V roce 1572 se uvádí jako „ves“ pustá: „Roku 1572, při dělení zboží Poláneckého dostali bratři Jan a Fridrich Voražičtí z Paběnic po polovici tvrze Polánky, dvoru a vsi a vsi pusté Zahrádky. Kde tato bývala, neznámo.„ (cit. Roman Cikhart).
Před rokem 1572 místo, kde asi stávala pustá samota „Zahrádka“ se rovněž nazývalo „Kakanov“. Po roce 1611 se pustina stává součástí města Tábora a ponechala si pojmenování „Zahrádka“.
Zahrádka - Tábor
Cikhart, Roman: „Táborsko. Popis přírodní, historický a národopisný“, Tábor 1921.
Okresní úřad Tábor: „Táborsko“, Praha 1990.
Encyklopedické heslo Zahrádka v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích |
<<<HUMAN>>>: Good governance?
<<<ASSISTANT>>>: Good governance (dobré vládnutí) je široce mezinárodně uznávaný koncept vztahující se v nejobecnějším slova smyslu ke snaze o nalezení praktického řešení v oblasti řízení, zdrojů, představ a názorů, kterým se věnoval již tzv. Nový veřejný management a Nová veřejná administrace v 70. letech 20. století. O definici pojmu se v průběhu doby pokouší několik mezinárodně působících organizací jako je Světová banka, Rozvojový program OSN (UNDP), Ekonomická a sociální komise pro Asii a Tichomoří (UNESCAP) nebo Rada Evropy. Pojetí good governance se v průběhu vývoje mění, někdy se zužuje a jindy rozšiřuje.
Koncept good governance se objevil jako reakce na „špatné vládnutí“, které se vyznačuje vysokou mírou korupce, vlády bez odpovědnosti a nedostatku respektu k lidským právům. Jednu z prvních definicí poskytla Světová banka, která ji definuje jako předvídatelnou, otevřenou a osvícenou tvorbu politiky (transparentní proces), profesionální administrativu, vládu zodpovědnou za své činy, silnou participaci občanské společnosti ve veřejných otázkách a zachovávání vlády práva. Donoři, mezinárodní instituce či donorské země hledali určující kritéria jako podmínku k zajištění efektivity jejich hospodářské pomoci. Naplňování jednotlivých elementů apolitického konceptu good governance mělo napomoci k dosažení takových podmínek. Koncept good governance je dnes velmi komplexní a uplatňuje se v řadě disciplín: politické a ekonomické sféře, administrativní sféře, občanské společnosti, manažerské a korporátní oblasti apod.
Mezi základní prvky konceptu obecně patří efektivní, nestranný a rychlý soudní proces, transparentní veřejné instituce, odpovědnost za rozhodování veřejných činitelů, převod zdrojů a rozhodování z centra na místní úroveň, smysluplná účast občanů při projednávání veřejných politik, univerzální ochrana lidských práv, nediskriminační zákony.Podobně ke good governance přistupuje rovněž Ekonomická a sociální komise pro Asii a Tichomoří (UNESCAP), která v roce 2008 tento koncept definovala jednoduše jako „proces rozhodování a uplatnění (nebo neuplatnění) rozhodnutí“ a mezi hlavní principy dobré správy zahrnuje: právní stát, participaci, transparentnost, komunikaci a reakci na podněty, snahu o nalezení konsenzu, poctivost a začlenění, efektivitu a účelnost, zodpovídání se – skládání účtů.Ke konceptu dobré správy se rovněž hlásí Rada Evropy, jež k tomuto tématu vydala několik dokumentů, ovšem ty se převážně zaměřují na jednotlivé aspekty výkonu veřejné správy jako dobré správy. Zatímco doporučení Rady Evropy Rec(2007)7 o dobré veřejné správě/good governance, přijaté dne 20. 6. 2007 na 999. schůzi náměstků ministrů konkrétně definuje základní právo na dobrou veřejnou správu. Ve smyslu Dodatku k doporučení je dobrá správa definována skrze její jednotlivé součásti označované jako zásady dobré správy. Těmi jsou zásada zákonitosti, rovnoprávnosti, nestrannosti, proporcionality, právní jistoty, časové přiměřenosti, participace, úcty k soukromí a transparentnosti.Konceptem good governance se v ČR zabývá nezávislý think tank Centrum of Excellence for Good Governance.
Webové stránky Centrum of Excellence for Good Governance |
<<<HUMAN>>>: Zam Johnson?
<<<ASSISTANT>>>: Zam Johnson (* Los Angeles, Spojené státy) je americký hudebník, skladatel a malíř, který od roku 1987 žije v Berlíně. V sedmdesátých letech 20. století spolupracoval s mnoha hudebními umělci, mezi kterými byli Gino Vanelli, Beach Boys, Brian Wilson, Ray Charles, Red Bone, Iron Butterfly, Tom Petty nebo Ike Turner.
Zam Johnson |
<<<HUMAN>>>: Milan Badelj?
<<<ASSISTANT>>>: Milan Badelj (* 25. února 1989, Záhřeb, Socialistická republika Chorvatsko, SFR Jugoslávie) je chorvatský fotbalový záložník a reprezentant, který od roku 2014 působí v klubu ACF Fiorentina.
NK Ponikve (mládež)
NK Záhřeb (mládež)
Dinamo Záhřeb (mládež)
Dinamo Záhřeb 2007–2012
→ NK Lokomotiva Záhřeb (hostování) 2007–2008
Hamburger SV 2012–2014
ACF Fiorentina 2014–
Reprezentoval Chorvatsko v mládežnických kategoriích včetně U21.
V A-mužstvu Chorvatska debutoval 23. 5. 2010 v přátelském utkání v Osijeku proti reprezentaci Walesu (výhra 2:0).
Zúčastnil se EURA 2012 konaného v Polsku a na Ukrajině, kde Chorvatsko skončilo se 4 body na nepostupovém třetím místě v základní skupině C za prvním Španělskem a druhou Itálií. Badelj byl pouze náhradníkem a nezasáhl do žádného zápasu.
Trenér Niko Kovač jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kam Chorvatsko postoupilo z evropské baráže proti Islandu. Původně byl z užší nominace vyřazen, ale vrátil se do ní místo zraněného Ivana Močiniće. Na šampionátu byl opět pouze v roli náhraníka, v žádném zápase příležitost nedostal.
Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky)
Profil hráče na National-Football-Teams.com (anglicky)
Profil hráče – reprezentační statistiky v A-mužstvu Archivováno 20. 2. 2015 na Wayback Machine., eu-football.info (česky)(rusky)(anglicky) |
<<<HUMAN>>>: SiCKO?
<<<ASSISTANT>>>: SiCKO je dokumentární film amerického filmaře Michaela Moora zaměřený na problém se zdravotním pojištěním a péčí v USA. Snímek měl premiéru v roce 2007.
Ve filmu vystupuje několik osob, kterým byla péče odepřena, protože pojišťovny odmítly uhradit účty. Ukazuje také úskočnost přijímacího systému do předních pojišťoven, které nechtějí přijmout lidi, u kterých je byť jen minimální pravděpodobnost těžké dědičné nemoci. Aby občanům USA ukázal, že zdravotní péče může být lepší, odcestuje do Kanady, Francie a Velké Británie. S nemocnými zachránci WTC dojede až na Kubu a tam jsou vyšetřeni a někteří léčeni.
Snímek je doplněn klasickými sarkastickými komentáři.
Je také kritizován za svoji jednostrannost a účelovost.
Do zátoky Guantánamo se osobně, ve svém posledním filmu SiCKO, vypravil americký angažovaný dokumentarista Michael Moore. Podle něj jsou tyto dva internační tábory jediným místem Spojených států, kde je zdravotní péče placena státem. Na svých dvou motorových člunech s sebou vezl tři dobrovolníky, kteří pomáhali odklízet trosky Světového obchodního střediska po útocích z 11. září 2001 a kteří od té doby měli zdravotní problémy, které by (podle něj) mohly být vyřešeny zde. Když se přiblížili k bójemi lemované hranici, vymezující vojenskou zónu, v jednom z táborů se spustil poplach, na což se Moore rozhodl urychleně vzdálit.
Michael Moore
Americký zdravotní systém |
<<<HUMAN>>>: Moravo, Moravo?
<<<ASSISTANT>>>: Moravo, Moravo je lidová nebo zlidovělá vlastenecká píseň, poprvé vydaná počátkem 19. století a někdy užívaná jako moravská hymna.
Podle literárního kritika Bedřicha Václavka byla píseň "Moravo, Moravo" poprvé vydána v kramářském tisku Nový marš pro obveselení mysle na světlo vydaný s poznámkou: „Má známou notu“. Píseň zde začíná slovy:
„Moravo, Moravo, Moravěnko milá,
jak z tebe pochází chasa roztomilá.
Chasa roztomilá, poslušná, náchylná,
proti Francouzovi bojovati silná.“
Dále následují sloky o Napoleonově vpádu na Moravu v roce 1805, o bitvě u Slavkova a o prešpurském míru. V roce 1822 vydal František Ladislav Čelakovský svoje Slovanské písně, kde v prvním dílu (Přídavek, II. Zlomky písní a některé krátké) je uveden text:
„Moravo, Moravo, Moravičko milá,
co z tebe pochází chasa roztomilá,
chasa roztomilá a děvčátka hezký,
a děvčátka hezký, ty mluví jen česky,
které jsou škaredy, ty mluví německy.“ V roce 1831 (strana 5-6 šestého svazku časopisu Čechoslav) reagoval Václav Hanka na dopis Aloise Vojtěch Šembery takto:
„Při čtení dopisu z Brna pana Š. do 1. ledna 1831 a odpovědi naň v Čechoslavu V, str. 37 a 41, nemejlím-li se v pamět se mi vrátila píseň, kterouž nebožka matka moje často zpívala, a poněvadž se na odtržení Moravy roku 1468 Mathiášem Korvínem vztahuje, tuto ji podávám:
Moravo, Moravo, Moravičko milá.
Co z tebe pochází chasa ušlechtilá.
Chasa ušlechtilá, žádostivá boje,
a jaké to koňstvo, rodí půda tvoje.“
Následuje dalších 7 slok na téma sounáležitosti Čech a Moravy.
V roce 2018 spolek Moravské srdce vydal upravenou píseň Moravo, Moravo s dvěma slokami. Text zněl:
Moravo, Moravo, vlasti naše milá;
co z tebe pochází? Chasa ušlechtilá.
Chasa ušlechtilá, žádostivá boje,
než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje.
Než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje.
Moravo, Moravo, po otcích dědictví;
na polích, vinicích, slunce se v tobě skví.
Slunce se v tobě skví a v srdcích naděje,
že boj za Moravu k vítězství dospěje.
Že boj za Moravu k vítězství dospěje,
Moravo, Moravo, země Moravanů.Nápěv písně byl poprvé vydán tiskem v roce 1843 ve Vlasteneckých písních vydaných Ludvíkem Dietrichem v Olomouci. Okolo roku 1848 byla píseň zpívána jako moravská hymna. Od té doby byl několikrát upraven nápěv i text, poslední dobou např. v roce 2013 občanským sdružením Moravské srdce.
V roce 1935 se úryvek písně Moravo, Moravo stal znělkou brněnského studia Československého rozhlasu. Znělka byla nahrána na znělkostroji vyrobeným firmou Petrof, a na jejím vzniku se podílel dirigent Břetislav Bakala. Znělkostroj je dnes uložen v Technickém muzeu v Brně.
V roce 2019 byla píseň Moravo, Moravo používána jako znělka na nádraží v Blansku a noční verze na nádražích Blansko a Blansko město.
Rozcestník Moravo, Moravo ve Wikizdrojích
Nový marš pro obveselení mysle na světlo vydaný, Dostupné online
Vladimir Gregor, Z historie jedné zlidovělé písně. In: Český lid, č. 2, ročník 1959, Dostupné online |
<<<HUMAN>>>: Seznam kulturních památek v Mokré-Horákově?
<<<ASSISTANT>>>: Tento seznam nemovitých kulturních památek v obci Mokrá-Horákov v okrese Brno-venkov vychází z Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který na základě zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vede Národní památkový ústav jako ústřední organizace státní památkové péče. Údaje jsou průběžně upřesňovány, přesto mohou obsahovat i řadu věcných a formálních chyb a nepřesností či být neaktuální.
Pokud byly některé části dotčeného území vyčleněny do samostatných seznamů, měly by být odkazy na tyto dílčí seznamy uvedeny v úvodu tohoto seznamu nebo v úvodu příslušné sekce seznamu.
Seznam kulturních památek v okrese Brno-venkov |
<<<HUMAN>>>: Pavel Matela?
<<<ASSISTANT>>>: Pavel Matela (* 19. července 1975 Bruntál) je český fotograf, pedagog a umělec.
Narodil se v Bruntále, dětství prožil ve Vrbně pod Pradědem. Vystudoval umělecko-řemeslné zpracování skla na Glass School v Novém Boru, fotografii na ITF v Opavě a vizuální studia na FUD v Ústí nad Labem. Absolvoval dlouhodobé stáže v University of Derby (UK), Melkweg (NL) a Umprum.
Začínal jako technolog a huťmistr ve sklárnách na umělecké ruční sklo (Egermann Exbor, Crystalex a.s., Klára huť, Beránek s.r.o.), kde se specializoval na technologii barvení skla a pánvové pece. Od roku 2000 působil jako profesionální fotograf a lektor fotografie (Pražská fotografická škola, Prague Center for Further Education, SUPŠ Plzeň, Škola kreativní fotografie, ZUŠ Praha 9, Cyrilometodějská teologická fakulta ) a založil vlastní studio a fotografickou školu Matela Studio (dříve Studio PvM). Pracoval také jako fotoeditor deníku Mladá fronta DNES a autorizovaná osoba v Národní soustavě kvalifikací.
V roce 2014 založil umělecké centrum Bohemia Farmstudio na Kokořínsku, kde působí jako produkční a umělecký ředitel.
V oboru sklářství znovuoživil technologie barvení vzácnými zeminami (neodym, praseodym), realizoval několik výtvarných návrhů a sklářských pecí.
Ve volné umělecké tvorbě využívá především fotografii, video a site-specific instalace. Zabývá se také hudbou a poezií (dvě autorská alba a dvě sbírky). Jeho umělecké projekty jsou výrazně intermediální a obsahují prvky komiky. Vystavuje od roku 1998 v Česku i zahraničí (Bratislava, Triglav, Vídeň, Brusel, Budapešť, Tampere, Amsterdam, Denver, Brisbane).
MATELA, Pavel. Intermedialita fotografie. Ústí nad Labem, 2017. disertační práce (Ph.D.). UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Fakulta umění a designu
Tobě, třeba právě (vlastní náklad, 1999)
Matela Studio Archivováno 17. 12. 2020 na Wayback Machine.
Farmstudio
Volná tvorba
Pavel Matela: Kandidát na prezidenta - rozhovor Font 1/2012
Pavel Matela: Všichni jsme místní - rozhovor Divadelní noviny
Pavel Matela: Rekonstruovat budu do konce života - rozhovor Agosto Foundation
Máš to šel / sklářsko-hudební performance
Fotograf Magazine - Reunion of strangers
Pavel Matela v informačním systému abART
Černobílé vidění - hud. album 1997 |
<<<HUMAN>>>: Tropic of Cancer?
<<<ASSISTANT>>>: Tropic of Cancer je první album ostravské skupiny Citron. Jedná se o anglickou verzi nevydaného alba Obratník Raka. Skupina do roku 1983 hrála ve stylu rock, poté změnila svůj styl na heavy metal, v tomto stylu hraje doposud.
This Show Won't End
Loosing My Face
The Key
When Wild Things are Going
Living in a TV Set
Tropic of Cancer
Dangerous
Even Heaven Certainly Ends Here
Can I Hear Some Rock'n'Roll
Citron (hudební skupina) |
<<<HUMAN>>>: Tamponky?
<<<ASSISTANT>>>: Tamponky je jednoduchá pomůcka vyrobená ze sterilního materiálu, které se užívají v lékařství na osušení rány od krve nebo na zdesinfikování rány před vedením lineárního řezu do kůže. Tyto obvazové fáčky se sevřou do peanu, a pak se s nimi vykoná proces, který je v dané chvíli potřeba.
Existujují i tamponky určené pro odličování pleti od make-upu. |
<<<HUMAN>>>: Klatovy IV?
<<<ASSISTANT>>>: Klatovy IV, Lubské Předměstí (dříve Vídeňské Předměstí), je část okresního města Klatovy. Nachází se na jihu Klatov. Je zde evidováno 715 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 4 677 obyvatel.Klatovy IV leží v katastrálním území Klatovy o výměře 27,21 km2.
Katastrální mapa katastru Klatovy na webu ČÚZK |
<<<HUMAN>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Svatobor)?
<<<ASSISTANT>>>: Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru je zřícenina bývalého farního poutního římskokatolického kostela ve Svatoboru, části obce Doupovské Hradiště v okrese Karlovy Vary v Karlovarském kraji. Nachází se při okraji vojenského újezdu Hradiště v Doupovských horách. Po zmenšení vojenského újezdu se památka nachází mimo hranice vojenského prostoru.Areál kostela s farou a hřbitovem je od 11. února 1964 chráněn jako kulturní památka.
Na místě současné zříceniny kostela stál původně gotický, snad dřevěný kostelík neznámého zasvěcení, postavený nejspíš na počátku 13. století. Oblast mezi Ohří a Pustým zámkem byla roku 1272 vyňata králem Přemyslem Otakarem II. z jurisdikce loketského purkrabího a předána cisterciáckému klášteru v Oseku.Cisterciácký klášter nechal podle návrhu neznámého architekta postavit roku 1352 na místě původního kostelíku ve Svatoboru nový gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Slavnostně vysvěcen byl téhož roku. Farní kostel spadal pod osecký klášter do roku 1465, kdy byl postoupen králi Jiřímu z Poděbrad, který jej připojil k panství hradu Andělská Hora. Poté se stal filiálním kostelem kostela sv. Michaela Archanděla v Andělské Hoře. Během staletí kostel zchátral a ze zprávy ze dne 27. září 1721 vyplývá, že byl ve velmi špatném stavu.
Na popud Františka Josefa Černína, tehdejšího vlastníka Kysiblu (od roku 1950 Kyselka), byl v letech 1731–1736 na místě gotického kostela postaven nový barokní kostel. Architektem kostela byl František Maxmilián Kaňka, který stavbu opakovaně navštěvoval. Roku 1733 byla zahájena stavba nové fary. Brzy po dokončení stavby byl kostel povýšen na farní.
V průběhu dalších let byly prováděny různé práce při opravách, např. obnovení zastřešení věže po vichřici roku 1777, oprava varhan v roce 1780, oprava kostelních hodin v roce 1781, oprava střechy kostelní věže, ze které byl při vichřici roku 1801 stržen kříž. Roku 1839 udeřil do věže kostela blesk a vyhořelá špička byla snesena a opravena. Důkladných oprav a rekonstrukce se dočkal kostel, fara a přilehlé hospodářské objekty v letech 1885–1888. Zároveň bylo rozhodnuto o výstavbě nového hřbitova, k jehož vybudování došlo v roce 1892 a první pohřeb na novém hřbitově se uskutečni 5. února 1893.
Další větší opravy včetně nového pokrytí střech se provedly v letech 1903–1904. Za první světové války byly dva zvony rekvírovány. K opravám a rekonstrukcím kostela, zejména střech, omítek a interiéru, došlo ve dvacátých a třicátých letech 20. století.
Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a Svatobor byl dosídlen obyvateli z vnitrozemí jen částečně a místní farnost byla zrušena. Duchovní správou byl od prosince roku 1946 pověřen kněz Vojtěch Sádlo z řádu křížovníků s červenou hvězdou, který dojížděl z kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích. V roce 1953 došlo k začlenění území do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště. Kostel byl uzavřen a převeden do správy armády. Část bohatého inventáře byla převezena do jiných kostelů, např. do kostela Nanebevzetí Panny Marie a svaté Maří Magdaleny v Chlumu Svaté Maří, do pražské zrcadlové kaple byly převezeny barokní varhany, ostatní zařízení bylo rozkradeno nebo zničeno. Neudržovaný kostel sloužil následně jako skladiště, vojenské statky zde skladovaly řepku. Roku 1966 byl kostel nejspíš úmyslně zapálen, i když vojenské lesy uváděly, že požár vznikl samovznícením uskladněných semen řepky. Po požáru zůstal kostel opuštěn a v průběhu druhé poloviny 20. století zcela zdevastován.Nedaleko od kostela stávala barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1767. Dlouhá desetiletí ležela poničená a opomenutá na zemi. Teprve v letech 2007–2008 byla vyzvednuta, rekonstruována a následně umístěna u kostela svatého Michaela Archanděla na náměstí v Andělské Hoře.Od konce roku 2003 byl kostel armádou postupně stavebně zajišťován, byly dozděny zřícené části zdiva presbytáře, odstraněny náletové dřeviny z klenby lodi a roku 2011 byla budova provizorně zastřešena, věž kostela pak dostala jednoduchou nízkou jehlancovou stříšku. Prázdný kostel byl provizorně uzavřen, mřížemi byl zamezen přístup do interiéru. Roku 2015 byl celý areál nově oplocen. Počátkem roku 2016 byly objekty převedeny do majetku nově vzniklé obce Doupovské Hradiště. O záchranu kostela usiluje Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska. V říjnu roku 2016 zahájil spolek ve spolupráci s obcí práce na celkové revitalizaci zdevastovaného hřbitova.I přes opravy provedené po roce 2000 se propadla klenba presbytáře a zřícením hrozí také narušené zdivo triumfálního oblouku. Obě části by měly být zrekonstruovány v roce 2019 na základě projektu celkové obnovy kostela, jejíž realizace byla odhadnuta na 32 miliónů korun. Její součástí je také úprava věže na vyhlídku. Po opravě by měl kostel sloužit jako kulturní sál a výstavní síň.Na podzim 2017 byl při záchranných pracích v kostele objeven jeho základní kámen z roku 1732. Na kamenném kvádru velikosti přibližně 1,2 × 0,5 × 0,5 metru je vytesán citát svatého Augustina:
Český překlad:
Chronogram MDCLLVVVVVIIIIIII uvádí rok 1732.
Jednolodní orientovaná stavba v barokním stylu s dlouhou, vysokou, obdélnou lodí se zaoblenými nárožími o rozměrech půdorysu 20×13 metrů. Presbytář je obdélný, užší, polokruhově zakončený. Je 9 metrů hluboký a 8 metrů široký, původně krytý šindelovou sedlovou střechou. K presbytáři jsou připojeny čtvercové sakristie, dříve kryté střechami se štíty. Areál kostela je obklopen kamennou zdí. Součástí areálu byly objekty fary a márnice, proti vstupu na hřbitov se nacházela barokní kaple Olivetské hory. Nízká hranolová věž byla zakončena cibulovou bání. Na přední straně zvonové věže se nachází velké obdélné okno se segmentovým záklenkem. Boční stěny věže jsou prolomeny dvojicemi výše položených obdélných oken. Vnější stěny kostela jsou členěny pilastry, které jsou při západním průčelí zdvojeny. Průčelí kostela je členěno soustavou pilastrů a lizénových rámců s vpadlými poli. Nad portálem je obdélné okno se segmentovým záklenkem. V ose průčelí je ještě jedno malé elipsové okénko. Ve středové ose patra se nachází větší obdélné okno se segmentovým záklenkem. Krajní pole průčelí doplňují v přízemí dvojice půlkruhových nik. Presbytář kostela má obdobné členění, jen okenní otvory v patře jsou nižší, světlo do sakristií pronikalo malými obdélnými okénky. Jeho vnitřní prostor je zaklenut valenou klenbou s lunetami.
Rovněž loď kostela je sklenuta třemi poli valené klenby s lunetami.
Kruchta, která bývala v západní části lodi, byla vybavena plným zábradlím. Po stranách vstupu z předsíně byly ve stěnách umístěny dvě velké niky s půlkruhovým záklenkem. Vybavení kostela bylo barokní.
V presbytáři stával portálový sloupový hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie z první poloviny 18. století. Jeho autorem byl chebský sochař Johann Karl Stilp. Na výzdobě hlavního oltáře se podílel kadaňský sochař Karl Johann Weitzman. Ve středu oltáře býval oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie o rozměrech 200 × 140 centimetrů. V roce 1956 byl oltář přemístěn do kostela sv. Anny v Sedlci. Po stranách stály sochy svatého Augustina a svatého Ambrože v nadživotní velikosti. Roku 1956 byly sochy přemístěny do kostela Povýšení svatého Kříže v Rybářích.
V oltářním nástavci oltáře býval reliéf Nejsvětější Trojice. Na tabernáklu stávala zasklená skříňka s pozdně gotickou soškou Panny Marie s Ježíškem, která pocházela z původního kostela.Ve výklencích v bočních stěnách u presbytáře bývaly postranní oltáře. Po levé straně triumfálního oblouku to byl oltář svaté Terezie s obrazem svaté Terezie uprostřed, po pravé straně to byl oltář svatého Ludvíka Francouzského s obrazem svatého Ludvíka, vsazeného do zlaceného rámu. Roku 1956 byly sochy přemístěny do kostela Povýšení svatého Kříže v Rybářích a nachází se v depozitáři fary. Autorem soch bočních oltářů je nejspíš Karl Johann Waitzmann.Kazatelna, v nároží lodi vlevo do triumfálního oblouku, přístupná ze sakristie, byla zasvěcena svatému Janu Nepomuckému. Pod stříškou býval zavěšen reliéf Staroboleslavského paládia.
Dřevěná polychromovaná křtitelnice stála u severní stěny lodi. Roku 1956 byla přemístěna do kostela Povýšení svatého Kříže v Rybářích a nachází se v depozitáři zdejší fary.
Dvoumanuálové varhany s osmnácti rejstříky stály na kruchtě a pocházely nejspíš z roku 1735. Později byly doplněny o novou skříň a v letech 1762–1767 upraveny a dozdobeny do podoby zeleně a červenohnědě tónovaného žilkovaného mramoru. Roku 1762 byly přepracovány varhanářem Johannem Leopoldem Rauschem z Plzně. V letech 1959–1960 byly převezeny do Zrcadlové síně Klementina na Starém Městě v Praze.
Severně od kostela stojí ve svahu pod kostelem ruina bývalé fary. Jedná se o obdélnou budovu, která je na straně ke kostelu přízemní, směrem k osadě Svatobor patrová. Obvodové zdivo budovy se dochovalo do původní výše. V přízemí se nachází zbytky valených kleneb. Valeně zaklenuté místnosti jsou i v suterénu. Místnosti v patře bývaly plochostropé s fabionem. Vnější stěny bývaly členěny lizénami a lizénovými rámci a obdélnými okny.
TOMAN, Petr. Kostel ve Svatoboru se ocitl na pokraji zkázy, hrozí mu zřícení. iDnes . 2017-05-21 . Dostupné online.
STRNADLOVÁ, Anna. Dějiny farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru. Praha, 2009. 109 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Royt Jan. Dostupné online. |
<<<HUMAN>>>: Hydroboračně-oxidační reakce?
<<<ASSISTANT>>>: Hydroboračně–oxidační reakce je dvoukroková hydratační reakce, při níž se alkeny mění na alkoholy.Dochází přitom k syn-adici vodíku a hydroxylové skupiny na místo, kde se nacházela dvojná vazba. Hydroborace–oxidace probíhají proti Markovnikovovu pravidlu, hydroxyl se navazuje na méně substituovaný uhlík. Reakce je tak stereospecifičtější a regiochemicky pravidelnější obdobou jiných hydratačních reakcí, jako jsou kysele katalyzovaná adice a oxymerkurace-redukce. Hydroborace-oxidace objevil Herbert C. Brown v 50. letech 20. století, za což v roce 1979 obdržel Nobelovu cenu za chemii.
Obecný průběh reakce je znázorněn na tomto obrázku:
Nejčastějším rozpouštědlem při hydroboračně-oxidačních reakcích je tetrahydrofuran (THF).
V prvním kroku se boran (BH3) naváže na dvojnou vazbu, přičemž se jeden z vodíkových atomů přesune na uhlík sousedící s tím, na který je navázán bor. Tato hydroborace se ještě dvakrát zopakuje, čímž zreaguje každá vazba B-H a na každou molekulu BH3 se navážou tři alkeny. Vzniklý trialkylboran v druhém kroku reaguje s peroxidem vodíku, což vede k náhradě vazeb B-C vazbami HO-C. Boran se přitom mění na kyselinu boritou. Reakci popsal Herbert C. Brown v roce 1957 jako přeměnu hex-1-enu na hexan-1-ol.
S využitím možnosti nahradit bor ve funkční skupině hydroxylem lze určit, že regioselektivitu vytváří původní hydroborační krok. Hydroborace probíhá proti Markovnikovovu pravidlu. Reakce je také stereospecifická, dochází k syn-adici (na shodných stranách alkenu): hydroborace je syn-selektivní a oxidace nahrazuje bor hydroxylem na stejné pozici; 1-methylcyklopenten tak reaguje s diboranem převážně na trans-1-hydroxy-2-methylcyklopentan— nově navázaný vodík a hydroxyl jsou navzájem v poloze cis.
Po odstranění všech vodíků navázaných na bor se skupina BH2 váže na další alkeny, jeden mol hydroboranu tak reaguje se třemi moly alkenu. Není nutné, aby hydroboran měl více než jeden atom vodíku, například se často používají reaktanty typu R2BH, kde R mohou být organické skupiny. K takovýmto hydroboračním činidlům patří například 9-borabicyklononan, katecholboran a disiamylboran.
Hydroborace lze také provést u alkynů. I v tomto případě probíhá syn-adice a vedlejšími produkty jsou aldehydy při použití koncových a ketony u vnitřních alkynů. Za účelem zamezení hydroborace obou vazeb pí a se používají borany s objemnými substituenty, například disiamyl .
V druhé části reakční posloupnosti atakuje nukleofilní hydroperoxidový anion atom boru. Přesun alkylu na kyslík vede ke vzniku alkylboranu se zachováním stereochemie (ve skutečnosti reakce probíhá přes trialkylborát B(OR)3 místo monoalkylborinového esteru BH2OR).
Atom 'H' při reakci pochází z B2H6, atom 'O' z peroxidu vodíku (H2O2) a na O navázaný 'H' z rozpouštědla.
Použití jiného oxidačního činidla než peroxidu vodíku vede u alkenů k tvorbě karbonylových sloučenin místo alkoholů. N-methylmorfolin N-oxid s ruthenistanem tetrapropylamonným přeměňuje alkylborany na karbonylové sloučeniny a vytváří se tak, v závislosti na dalších skupinách navázaných na příslušný uhlík v použitém alkenu, keton nebo aldehyd.Na přípravu ketonů z vnitřních alkenů lze také použít dichromany a jiné chromové sloučeniny, které ovšem z koncových alkenů vytvářejí karboxylové kyseliny místo aldehydů.
Organic Chemistry Portal. Hydroboration https://www.organic-chemistry.org/namedreactions/brown-hydroboration.shtm
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hydroboration–oxidation reaction na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Klášter Zwettl?
<<<ASSISTANT>>>: Klášter Zwettl či Světelský klášter, latinsky Clara Vallis (Světlé údolí), je dodnes fungující mužský cisterciácký klášter, který se nachází poblíž stejnojmenného města v oblasti Waldviertel.
Společně s rodem svého zakladatele se místní cisterciáci zúčastnili osidlování Vitorazska a díky své zeměpisné poloze na rakousko-českém pomezí často sdíleli osudy obou zemí. Na půdě kláštera vzniklo velké množství rukopisů věnovaných dějinám rakouských zemí, které se často prolínaly s osudy zemí českých včetně tzv. Liber fundationum monasterii Zwettlensis.
Klášter by založen koncem roku 1137 za souhlasu rakouského markraběte Leopolda III. ministeriálem Hadmarem I. z Kuenringu jako rodový klášter jeho rodu v řídce osídleném místě zvaném Světlá. Prvotní konvent povolaný kláštera Heiligenkreuz dorazil na místo následujícího roku a svým příchodem začlenil opatství do morimondské filiační řady. Nově založený klášter obdržel četná nadání a roku 1139 jej potvrdil římský král Konrád. Papežská konfirmace z rukou Inocence II. následovala o rok později. K vysvěcení konventního kostela došlo roku 1159.
Aktivní kolonizace a klučení pomezního hvozdu ze strany Kuenringů a světelských mnichů vyprovokovalo českého knížete Soběslava II. a v prosinci 1176 byl klášter vypálen a zle popleněn českými vojáky, kteří zde dle dobových pramenů získali značnou kořist v podobě dobytka a lidí, které si odvedli do otroctví. Roku 1179 se kníže Bedřich Vitorazska na císařský nátlak zřekl a roku 1186 věnoval Hadmarovi z Kuenringu v léno Vitoraz.
Kuenringové byli donátory kláštera až do konce 13. století, mnohými privilegii jej nadal i Přemysl Otakar II. a za jeho vlády také představitelé jihočeské šlechty. Po pádu Přemysla Otakara se cisterciáci sblížili s Habsburky, což vedlo k významnému rozvoji konventu, který prý okolo roku 1300 měl sto mnichů a konvršů a ve srovnání s ostatními řádovými domy platil generální kapitule vyšší daň. První polovina 14. století byla ve znamení dalšího hospodářského rozvoje, který skončil roku 1393, kdy mniši klášter dočasně opustili. Následně se opatství stalo častým terčem husitských nájezdů.
Světelský klášter je dodnes fungujícím cisterciáckým konventem. Budovy jsou směsicí slohu románského, gotického a přestavby z doby barokní.
Knihovna má v současnosti obsáhlou sbírku více než 60 tisíc knih, z toho velkého množství středověkých rukopisů, na jejichž tvorbě se od konce 12. století podílelo i místní skriptorium.
Klášter ve Zwettlu
Raná cisterciácká architektura
Nejvýznamnější cisterciácké kláštery v Evropě |
<<<HUMAN>>>: Ma'ariv?
<<<ASSISTANT>>>: Ma'ariv (hebrejsky מעריב, soumrak), v sefardském prostředí též arvit (hebrejsky ערבית, večerní) je židovská večerní modlitba. Vzhledem k tomu, že v judaismu den začíná soumrakem, jedná se tak o první modlitbu dne.
Ma'ariv je jedinou židovskou bohoslužbou, která nemá svůj vzor v chrámové liturgii. Tradice připisuje její ustanovení Jákobovi, ale první přímé zmínky o večerní modlitbě nacházíme až v Talmudu, kde se vyskytují diskuze o tom, zda má být tato modlitba dobrovolná nebo povinná (argumenty pro povinnou modlitbu jsou především biblické verše Da 6, 11 (Kral, ČEP) a Ž 55, 18 (Kral, ČEP). Arvit je pravděpodobně starší název, název ma'ariv je doložitelný od 16. století.
Modlitba se skládá z následujících částí:
Šema Jisra'el – vyznání víry, a příslušných požehnání.
Amida – tichá modlitba o devatenácti požehnání.
Alejnu – chvalozpěv nazvaný podle úvodních slov „Nám přísluší chválit Pána všehomíra...“, závěr bohoslužby.Hlavní esencí je podobně jako v případě ranní modlitby šacharit recitace Šema Jisra'el (která vychází z povinnosti recitovat vyznání víry večer) a Amidy, bez které se nemůže obejít žádná židovská bohoslužba. Oproti ostatním modlitbám se na ma'ariv nikdy nečte Tóra (neboť Tóra jakožto zákon se stejně jako soudní pře a soudní spisy může studovat a číst pouze za dne), nikdy se také neopakuje Amida, s výjimkou šabatu, kdy se Amida opakuje ve zkrácené podobě.
Na šabat a svátky je součástí modlitby také kiduš (požehnání nad vínem a přivítání svátečního dne) eventuálně havdala (rozloučení se svátkem a jeho slavnostní zakončení). V pátek večer také samotné modlitbě předchází zvláštní liturgie Kabalat šabat. Během svátků také modlitba končí zpěvem písní, nejčastěji Jigdal nebo Adon olam.
BLAŽEK, Jiří; HOLUBOVÁ, Markéta. Sidur Adir ba-marom. Modlitební kniha pro všední dny, šabat a svátky s paralelním českým překladem a komentářem. Praha: Nakladatelství Bergman Tomáš, 2008. 676 s. ISBN 978-80-904207-0-0. |
<<<HUMAN>>>: Seznam kulturních památek ve Vísce (Březovice)?
<<<ASSISTANT>>>: Tento seznam nemovitých kulturních památek v části Víska v obci Březovice v okrese Mladá Boleslav vychází z Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který na základě zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vede Národní památkový ústav jako ústřední organizace státní památkové péče. Údaje jsou průběžně upřesňovány, přesto mohou obsahovat i řadu věcných a formálních chyb a nepřesností či být neaktuální.
Pokud byly některé části dotčeného území vyčleněny do samostatných seznamů, měly by být odkazy na tyto dílčí seznamy uvedeny v úvodu tohoto seznamu nebo v úvodu příslušné sekce seznamu.
Seznam kulturních památek v Březovicích
Seznam kulturních památek v okrese Mladá Boleslav |
<<<HUMAN>>>: Nestoriánství?
<<<ASSISTANT>>>: Nestoriánství či nestorianismus je christologická nauka pojmenovaná po Nestoriovi, který byl odsouzen roku 431 na Efezském koncilu.
Nestoriáni – Asyrská církev Východu patří do skupiny starobylých východních církví, které se v pátém století oddělily od většinové oficiální říšské církve a vydaly se samostatnou cestou. Do této skupiny dále patří Syrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev, Arménská apoštolská církev a Pravoslavná církev Indie. Tyto církve neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu – užívá se pro ně též názvu církve předchalkedonské. Vznik těchto církví je výsledkem christologických sporů během 4. a 5. století, kdy se církev pokoušela formulovat vyznání víry podle antických kategorií. Souborné označení církví – hé orthodoxos anatoliké ekklésia. Výraz orthodoxos je zde chápán v souvislosti s řeckým doxa, sláva.
Na rovině dogmatické byl veden spor o vzájemný poměr dvou přirozeností Kristových, božské a lidské: v jakém smyslu byl Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk. Teologická škola antiochejská, jejímž žákem byl Nestorios, patriarcha Konstantinopolský (428-431), rozlišovala božskou – Logos (slovo) a lidskou stránku Ježíše až k hranici její oddělitelnosti – dyofyzitismu. Na straně druhé stála teologická škola alexandrijská, mezi jejíž představitele patřil patriarcha Cyril Alexandrijský, která byla názoru, že spojení obou je tak těsné, že je možné hovořit jen o jedné přirozenosti, a to boholidské. Mluvil o fyzickém sjednocení a o jedné přirozenosti Logu, které se stalo tělem. Cyrilovu nauku následně rozvinul Eutychés, opat kláštera u Konstantinopole, který spojoval obě přirozenosti navzájem tak, že lidská přirozenost byla božskou úplně pohlcena; tato nauka se označuje jako monofyzitismus.Cyril napadl Nestoria v listě egyptským biskupům o Velikonocích roku 429, ujistil se podporou papeže Celestina I. (422–432) a sestavil 12 anathematismů, které poslal jménem papeže Nestoriovi s výzvou, aby odvolal. Nestorios však sepsal 12 protianathematismů a získal na svou stranu byzantského císaře Theodosia II. (408–450), jehož přiměl, aby spolu se západořímským císařem Valentinianem II. (425–455) svolal koncil. Teprve Chalkedonský koncil v roce 451 nalezl formuli, v níž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (asyntychós, atreptós, adiairetós, achóristós).
Nestorios viděl v Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova nebezpečí dokétismu a manicheismu. Spor měl být ukončen na 3. ekumenickém koncilu v Efezu, byl však obrácen na otázku mariologickou: porodila Ježíšova matka Boha (byla Theotokos), nebo člověka (byla Anthropotokos)? Nestorios vystoupil proti mariánskému titulu Theotokos, aby zdůraznil, že Maria neporodila božství, nýbrž člověka spojeného s božstvím. Vyvodil z toho závěr, že Maria by měla být nazývána Kristorodičkou - Christotokos.
Třetí ekumenický koncil se sešel v Efezu na popud císaře Theodosia II. dne 22. června 431. Při zahajovacím jednání Nestorios a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril Alexandrijský dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul Theotokos. Po několika dnech se dostavilo 43 antiochijských biskupů, kteří ustavili protisněm. Posléze zakročil císař a Nestorios i Cyril byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie, avšak Nestorios byl poslán do vyhnanství, kde kolem r. 451 zemřel. Jeho stoupenci založili církev, o jejíž síle svědčí živé mnišství, významná teologie školy v Seleukii a Nisibis. V 16. století se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malabarští křesťané).
Pojmem asyrská církev Východu označujeme skupiny syrských křesťanů v perské říši, kteří se v roce 410 prohlásili za nezávislou církev Východu pod jurisdikcí vlastního patriarchy se střediskem v perském hlavním městě Seleukii. Teprve v roce 486 se přihlásili k učení Nestoriovu. Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo ze střední Asie dále na východ. V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacet pět metropolí. Vnesli křesťanství do Číny, na Jávu a do Indie, kde byli označováni jako Tomášovi křesťané. Pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Zasloužili se o uchování a předání antické vzdělanosti arabskému světu a jeho prostřednictvím středověké Evropě Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. Ve 14. století bylo nestoriánství téměř vymýceno Tímúrovým pronásledováním a islamizací středoasijských národů. Dnes většina jeho příslušníků žije v Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku.
Počáteční nestoriánská církev se setkala s thangským císařem Tchaj-cungem zásluhou úsilí křesťanského misionáře Alopena v roce 635, který spolu se syrskými misionáři přišel do Číny z Daqinu (čínské pojmenování Východořímské říše nebo Sýrie). Nauka byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě Čchang-anu vztyčena nestoriánská stéla. Během vlády císaře Wuzonga kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i buddhisty a zoroastriány. V té době přebývalo v klášterech na tři tisíce nestoriánských mnichů. Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky (např. symbol kříže vyrůstajícího z lotosu). V průběhu čínských dějin nestoriánství splývá s místními tradicemi a zaniká. Posledním úderem je mu islamizace severovýchodních kmenů a uzavření zdroje odkud do Číny kdysi po Hedvábné stezce dorazilo.
S rozvojem orientalistiky a vlivem nových objevů postupně dochází k přehodnocení pohledů na Nestoriovu nauku. V oblasti pohoří Hakkari roku 1895 objevil americký misionář v knihovně nestoriánského patriarchy rukopis ze 16. století obsahující kopii textu psaného Nestoriem. Syrský překlad spisu nesl název Bazár Hérakleidův.
V textu Nestorios odmítá herezi, ze které je obviněn. Jeho popis Krista se podobá formuli Chalkedonského koncilu.
V antropologii je zvláštností nestoriánů odmítání dědičného hříchu: každý hřích je otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují Panně Marii nazývané Christotokos. Svátostí je sedm: křest, eucharistie, svěcení kněží, odpuštění hříchů, svěcení kvasu, svěcení oleje a kříže. Bohoslužebnou řečí je stará východosyrština. Uplatňuje se jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem. V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy - zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem. Také biskupové, původně volení klérem své diecéze a potvrzovací aklamací lidu, předávají svůj úřad příbuzným.Mezníkem v moderních dějinách asyrské církve se stala tzv. asyrská genocida. V roce 1915 došlo v důsledku konfliktu mezi Osmanskou říší (tzv. mladoturky) a Ruskem ke genocidě příslušníků asyrské církve. Bylo zničeno klášterní město Kodshanes na jihovýchodním úpatí pohoří Hakkari a centrum nestoriánství v Urmihu (Ázerbájdžán). Asyřané vyhlásili téhož roku Osmanské říši válku. Po stažení ruských jednotek v roce 1917 hledali Asyřané pomoc u Britů v Iráku. Hlad, epidemie a válečné útrapy si vyžádaly život každého třetího Asyřana – na konci první světové války jich žilo už jen 50 000, přičemž z kněží a biskupů nepřežil téměř nikdo.
Dalším mezníkem se stal masakr nestoriánských Asyřanů v meziválečném Iráku v městečku Simel, nacházejícím se v iráckém Kurdistánu na trase mezi Mosulem a Zacho, a v třiašedesáti osadách v Dohúckém a Mosulském distriktu v období ode dne 7. do 11. srpna 1933. Počet obětí genocidy je odhadován na 600 (britský odhad podle Ronalda Stafforda) až 3 000 (asyrský odhad). Mnoho Asyřanů v roce 1933 emigrovalo do francouzské Sýrie, zemi opouštěli po krátkodobém pobytu v uprchlickém táboře v Mosulu. Dne 7. září roku 1933 byl nestoriánský patriarcha donucen k emigraci ze země, vzdání se iráckého občanství a byl se svou rodinou přepraven na Kypr, odkud se přesunul do USA. Vlivem migrace vznikla početná skupina nestoriánů v USA, část jich odešla do Argentiny. Církev má v současnosti dva patriarchy - jeden žije v Morton Grove v Illinois ve Spojených státech a druhý sídlí v Bagdádu v Iráku. Dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 v Indii a 25 000 v Americe. Podle jiných údajů má celosvětově asi 400 tisíc věřících - VIZ Asyrská církev Východu.
FILIPI, Pavel, Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1.
FRANZEN, Augustin, Malé dějiny církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3.
LIŠČÁK, Vladimír, Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ, Praha, 2000.
VÁVRA, Dušan, ŠINDELÁŘ, Pavel, Náboženství Číny a Japonska – sborník statí, Brno, Masarykova univerzita, 2011.
KUMARASWAMY, P. R., Islam and Minorities: Need for a Liberal Framework. Mediterranean Quarterly, 2007, ročník XVIII, č. 3, s. 94-109. ISSN 1303-5525.
Efezský koncil
Nestorios
Monofyzitismus
Asyrská církev Východu
Theotokos
Nestoriánská stéla
Cyril Alexandrijský
Syrská pravoslavná církev |
<<<HUMAN>>>: Shiny Flakes: Náctiletý drogový baron?
<<<ASSISTANT>>>: Shiny Flakes: Náctiletý drogový baron (v originálním názvu Shiny_Flakes: The Teenage Drug Lord) je německý dokumentární film inspirovaný dle skutečného případu od společnosti Netflix, který měl oficiální premiéru 3. srpna 2021 na této platformě. Příběh zdokumentovala a natočila německá novinářka Eva Müllerová pro společnost Netflix.
Příběh se zaobírá 19letým mladíkem Miximilianem Schmidtem z Německa, který ze svého malého pokoje prodával ve velkých množstvích drog a další omamné látky na eshopu s názvem Shiny_Flakes. Celý obchod si vybudoval sám a dokázal ho provozovat bez žádné větší pomoci dlouhé měsíce. Celkově vydělával miliony eur a prodával tuny drog přes Deutsche Post.
Shiny Flakes: Náctiletý drogový baron na Netflixu
Shiny Flakes: Náctiletý drogový baron v Česko-Slovenské filmové databázi
Shiny Flakes: Náctiletý drogový baron v Internet Movie Database (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Michal Kováč?
<<<ASSISTANT>>>: Michal Kováč (5. srpna 1930 Ľubiša – 5. října 2016 Bratislava) byl slovenský ekonom, bankéř a politik. Po absolvování studií pracoval v bankovnictví až do roku 1989. Po sametové revoluci působil jako ministr financí federativního Slovenska, československý poslanec VPN, později HZDS, a poslední předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po vyhlášení samostatné Slovenské republiky byl zvolen jejím prvním prezidentem, tuto funkci zastával v letech 1993–1998. Období jeho prezidentské působnosti bylo poznamenáno konflikty s tehdejším předsedou vlády Vladimírem Mečiarem.
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. Zde pak po jeden rok působil jako asistent. Pak nastoupil jako zaměstnanec oblastní pobočky Státní banky československé. V bankovnictví pracoval od roku 1956 až do prosince 1989. Kromě toho působil do roku 1967 jako pedagog a externí pracovník Vysoké školy ekonomické. V letech 1965–1966 byl pedagogem na bankovní škole na Kubě a v letech 1967–1969 působil na postu náměstka v Živnostenské bance v Londýně. Odtud byl stažen v roce 1969 a v roce 1970 vyloučen z Komunistické strany Slovenska v rámci čistek po srpnové okupaci Československa. Za normalizace byl zaměstnán jako bankovní úředník na pobočce Státní banky československé Bratislava-město. Mimo to od roku 1978 do roku 1989 byl vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu pro finance a úvěr, později Ústředního ústavu národohospodářského výzkumu. Specializoval se na otázky měnové politiky a bankovnictví. Od roku 1987 přednášel na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické.
Ve volbách roku 1990 byl zvolen za VPN do Sněmovny lidu (volební obvod Východoslovenský kraj). Zastával tehdy i vládní funkci. Ve vládě Milana Čiče, první vládě V. Mečiara a vládě J. Čarnogurského působil od prosince 1989 jako ministr financí Slovenské republiky v rámci Československa. Jeho první ministerské angažmá skončilo v roce 1991, kdy Vladimír Mečiar ztratil premiérský post a kdy se hnutí VPN rozložilo. V rámci rozkolu ve VPN přestoupil do HZDS Vladimíra Mečiara, opustil vládu a za HZDS zasedal po zbytek funkčního období ve federálním parlamentu.V květnu 1991 byl na ustavujícím sněmu HZDS zvolen místopředsedou této formace.Mandát v parlamentu obhájil za HZDS ve volbách roku 1992. Stal se předsedou Federálního shromáždění. Ve FS setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Před volbami v roce 1992 se Michal Kováč a Jozef Moravčík neformálně sešli (bez vědomí Vladimíra Mečiara) se zástupcem ODS a předali mu návrh uspořádání česko-slovenských vztahů v podobě volné unie. Šlo o sondáž možnosti dohody HZDS s očekávanou vítěznou stranou v českých zemích. S podobnou myšlenkou pak HZDS operovalo v počátečních fázích povolebních jednání. Na první povolební schůzce, mezitím co spolu mluvili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, předložil Michal Kováč místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi opětovně projekt česko-slovenské unie, který ale ODS odmítla a Macek sám jej označil za projekt „slovenského státu s českou pojišťovnou“. Jako předseda Federálního shromáždění vedl ještě v průběhu srpna 1992 jednání i se zástupci české opozice (ČSSD, ČSS, Zemědělská strana), kde byl projekt česko-slovenské unie hodnocen kladně, ale pro nesouhlas ODS coby koaličního partnera HZDS v jednání nebylo pokračováno. Myšlenku dohody HZDS s českou opozicí ovšem nadále propagoval Kováčův poradce, kterým se stal Jaroslav Šabata, český politik z okruhu Občanského fóra a Občanského hnutí, který jako jeden z mála českých politiků měl dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem.
Cesta k rozpadu Československa dohodou klíčových stran české i slovenské vládní koalice nakonec nebyla revidována a Kováč se začal připravovat na svou politickou budoucnost v rámci samostatné Slovenské republiky. Koncem roku 1992 byli on a jeho jmenovec Roman Kováč nominanty HZDS na post slovenského prezidenta, přičemž po sérii pohovorů s členskou základnou byl v lednu 1993 jako oficiální kandidát HZDS vybrán Roman Kováč. V prvním kole prezidentské volby v Národní radě SR 26. ledna ovšem získal jen 69 hlasů a nedosáhl tak na požadované kvórum 90 hlasů. Nezískal dokonce podporu ani od všech poslanců za HZDS. 27. ledna 1993 v druhém kole získal 78 hlasů (jeho protikandidát Milan Ftáčnik z levicové strany SDĽ jen 31). Ani to nestačilo na zvolení prezidentem. Zástupci politických stran se pak dohodli, že v únoru 1993 se uskuteční nová volba. Z ní byli ovšem vyloučeni všichni neúspěšní kandidáti z 1. volby. Roman Kováč tím ztratil svou nominaci a slovenským prezidentem se pak stal Michal Kováč.Post prezidenta samostatného Slovenska zastával v letech 1993–1998. Během svého prezidentského působení měl několik významných sporů s tehdejším slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Na zasedání Národní rady SR 9. března 1994 kritizoval prezident Kováč Mečiarovu politiku. Mečiarova vláda se pak rozpadla a byla dočasně nahrazena vládou Jozefa Moravčíka, kterou koncem roku ovšem vystřídal opět kabinet Vladimíra Mečiara, jenž vyhrál volby. Konfliktní soužití předsedy vlády a prezidenta Kováče tak pokračovalo. Známa je kauza únosu Michala Kováče mladšího, jejíž aktéry Mečiar později ve funkci úřadujícího prezidenta amnestoval. Kvůli neschopnosti politické scény dohodnout se na obsazení prezidentského postu po Michalu Kováčovi se v této funkci vystřídali další úřadující prezidenti a teprve po víc než roce do funkce nastoupil Rudolf Schuster, zvolený již přímou volbou.
Kováče léta trápila Parkinsonova choroba. Po převozu do nemocnice v pátek 30. září 2016 a po zhoršení stavu ho lékaři uvedli do umělého spánku. Na začátku týdne se Kováčův zdravotní stav zlepšil, byl při vědomí a dýchal sám. Poté se však jeho stav zhoršil a ve středu 5. října 2016 ve večerních hodinách zemřel.
velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 1994
velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky – Polsko, 1994
Řád bílé orlice – Polsko, 18. srpna 1997
Řád Andreje Hlinky II. třídy – Slovensko, 28. října 1998
Řád Ľudovíta Štúra I. třídy – Slovensko, 3. září 2000 – udělil prezident Rudolf Schuster
Volby prezidenta Slovenské republiky (1993–1998)
Seznam prezidentů Slovenska
Rozdělení Československa
Osoba Michal Kováč ve Wikicitátech
Zpráva Zemřel Michal Kováč ve Wikizprávách
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Michal Kováč |
<<<HUMAN>>>: Univerzita Paříž 1 Panthéon-Sorbonne?
<<<ASSISTANT>>>: Univerzita Paříž 1 Panthéon-Sorbonne, francouzsky plným názvem Université Paris I Panthéon-Sorbonne je francouzská vysoká škola a jedna z univerzit, které vznikly rozdělením starobylé Pařížské univerzity v roce 1971. Hlavní sídlo školy je v Paříži v 5. obvodu v Latinské čtvrti na náměstí Place du Panthéon. Její název je odvozen od pařížského Pantheonu a Sorbonny. Škola se specializuje na výuku ekonomie a managementu, umění a humanitních věd, práva a politologie.
Po událostech z května 1968 byla Pařížská univerzita z podnětu samotných akademiků rozdělena do sedmi nových vysokých škol. Univerzita Paříž 1 vznikla 1. ledna 1971 z části bývalé fakulty práva a ekonomických věd (Panthéon) a z části filozofické fakulty (Sorbonne). Od svého vzniku se počet zapsaných studentů zvýšil o 50 % a trvale se zvyšuje i počet postgraduálních studentů.
Tento nárůst doprovázený vznikem nových oborů (ekonomická a sociální správa, sociální vědy, aplikovaná matematika) si vyžádal navýšení počtu nových prostor, které jsou umístěny různě po Paříži. Vzniklo Centrum Saint-Charles pro vizuální umění (1973), Centrum Tolbiac, dnešní Pierre Mendès-France (1973), Výzkumné historické a právní centrum Malher (1972), Centrum René-Cassin pro bakalářské studium práva (1990), Centrum ekonomických věd (1998) a Centrum Broca, ve kterém sídlí Ústav ekonomické správy (2001).
Centre Panthéon, hlavní sídlo univerzity (Place du Panthéon, 5. obvod)
Centre Sorbonne (Place de la Sorbonne, 5. obvod)
Centre Pierre Mendès-France (13. obvod)
Centre Tolbiac (13. obvod)
Centre Institut de géographie (5. obvod)
Centre Institut océanographique (5. obvod)
Centre Port Royal - René Cassin (13. obvod)
Centre Broca (13. obvod)
Centre Michelet (6. obvod)
Centre Malher (4. obvod)
Site Aubervilliers (budoucí kampus ve městě Aubervilliers)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Université Paris-I Panthéon-Sorbonne na francouzské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Turov (Bělorusko)?
<<<ASSISTANT>>>: Turov (rusky Ту́ров; bělorusky Тураў, v českém přepisu Turaŭ) je město v Žytkavičském rajónu Homelské oblasti, jedno z nejstarších měst Běloruska a hlavní město Turovského knížectví ve XII.—XIII. stol. Leží v Polesí na řece Pripjať a na 25 km severozápadně od železniční stanice města Žytkavičy, 258 km od města Homel. Je také spojen silnicí s obcemi Davyd-Haradokem a Lelčycemi. Nejbližší města jsou Žytkavičy — 25 km, Mikaševičy — 69 km, Lelčicy — 57 km, Stolin — 81 km. V roce 2009 zde žilo 3000 obyvatel.
Encyklopedické heslo Turov v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Turov
Turovský kříž
Video o kříži Archivováno 27. 7. 2020 na Wayback Machine.
Heraldika městských čtvrtí Turov |
<<<HUMAN>>>: Hrádek na Zderaze?
<<<ASSISTANT>>>: Hrádek na Zderaze byl hrad, který stával nad Vltavou na Břežské skále, bývalé dominantě pražských břehů, v někdejší pražské osadě Zderaz.
Hrad založil okolo roku 1380 jako své novoměstské sídlo král Václav IV., který na něm poprvé pobýval v roce 1399. Během husitských válek hrad obsadila posádka Nového Města a až do roku 1439 na něm sídlil biskup Filibert Konstantský, legát basilejského koncilu. V následujícím období byly hradní objekty využívány ke skladování vojenského materiálu a během šestnáctého století zchátraly natolik, že jedinou budovou, která měla roku 1606 střechu, byla velká věž. Zchátralý hrad získali roku 1627 bosí augustiniáni, kterým patřil také sousední kostel svatého Václava. Ti je do roku 1641 přestavěli na klášter, přičemž byla snížena velká věž.Po zrušení kláštera roku 1785 byly budovy různě upravovány, ale nakonec se roku 1809 staly součástí Svatováclavské trestnice, která je využívala až do roku 1884. Během tzv. Pražské asanace na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly budovy trestnice, včetně Břežské skály, posledních zbytků hradu a okolní zástavby, kompletně srovnány se zemí.
Hrádek na Zderaze se nacházel v místě dnešních ulic Resslova, Rašínovo nábřeží a Jiráskovo náměstí za Tančícím domem. Stával na zaniklé, sedmnáct metrů vysoké skále západně od kostela svatého Václava.Jednodílný hrad typologicky patřil mezi dvoupalácové dispozice. Měl obdélný půdorys se zkoseným jihozápadním nárožím. Hlavními objekty byl dva protilehlé paláce doplněné dvojicí čtverhranných věží. Menší věž stávala nad řekou, zatímco větší stávala v čele hradu na západní straně a vystupovala z jeho obrysu. Podle starých vyobrazení a popisů mívala pět pater a valbovou střechu. Opevnění, které chránilo i rozlehlou zahradu, mohla alespoň v části obvodu doplňovat parkánová hradba.Hrad svou podobou patřil mezi luxusní sídla charakteristická pro počáteční fázi panování Václava IV., a snad se stal i předlohou pro Hrádek v Kutné Hoře.
Hrádek na Zderaze na Hrady.cz
Hrádek na Zderaze na rajce.net |
<<<HUMAN>>>: Charles Mackerras?
<<<ASSISTANT>>>: Alan Charles Maclaurin Mackerras (17. listopadu 1925, Schenectady, New York, USA – 14. července 2010, Londýn, Spojené království) byl britský dirigent a hudební skladatel australského původu, mj. známý odborník na český repertoár, žák Václava Talicha.
Studoval v Sydney a v Praze. Jeho učitelem byl především dirigent Václav Talich.
Debutoval v Sadler’s Wells, pozdější Anglické národní opeře.
V letech 1966–69 byl prvním dirigentem Hamburské státní opery. V letech 1970–77 byl uměleckým ředitelem Anglické národní opery.
V období 1993–96 byl prvním hostujícím dirigentem Operní společnosti v San Franciscu. Rovněž byl dlouholetým spolupracovníkem Metropolitní opery v New Yorku.
V roce 1995 byl za svoji dlouholetou spolupráci a významný přínos pro český hudební život jmenován hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.
V roce 1996 byl oceněn medailí Za zásluhy I. stupně.
V květnu 1999 byl jmenován čestným doktorem Akademie múzických umění v Praze. V dubnu 2010 obdržel od ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění) za propagaci českého umění.
PETR, Veber. Alan Charles Maclaurin Mackerras. Harmonie. Září 2010, čís. 9, s. 18–23. ISSN 1210-8081.
Sir Charles Mackerras, doctor honoris causa, AMU 14.5.1999, vyd. Akademie múzických umění v Praze, Praha, 1999, ISBN 80-85883-43-0
Osoba Charles Mackerras ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Charles Mackerras
Charles Mackerras v databázi Archivu Národního divadla
Vzpomínky Charlese Mackerrase
Charles Mackerras v Internet Movie Database (anglicky)
Zemřel dirigent a znalec české hudby Charles Mackerras |
<<<HUMAN>>>: Portimão?
<<<ASSISTANT>>>: Portimão (starší název: Vila Nova de Portimão) je město ve stejnojmenném okrese a v distriktu Faro, na jižním pobřeží Portugalska. V roce 1924 bylo povýšeno na město. Spolu s městem Faro patří mezi nejlidnatější v Algarve.
Portimonense SC je místní sportovní klub, zahrnující různé sporty, zejména však basketbal a profesionální fotbalový klub, který hraje na stadionu Estádio Municipal de Portimão pro 9.544 diváků. Portimão je známé svými sportovními akcemi. V létě je to turnaj v plážovém fotbale Mundialito de Futebol de Praia ( Little World Cup). Rally Lisabon – Dakar také prochází přes město a existuje zde rozvinutý surfing a kitesurfing. Konají se tam také mezinárodní závody v rytmické gymnastice.
Město nabízí tišší vody než je Atlantský oceán, je místem Portugal Match Cup, který je součástí World Match Racing Tour. Události se účastní nejlepší světoví jachtaři.
Portugalská Grand Prix je součástí mezinárodního mistrovství.
V horách u města je Autodromo Internacional do Algarve, otevřený v říjnu 2008. Mimo jiné se zde provádějí i testovací závody Formule 1.
Od roku 2008 trajekt dvakrát za týden obstarává spojení s Funchalem na Madeiře.
Oficiální stránky okresu
Fotky Portimão na Flickr.com
Průvodce městem
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portimão (mesto) na slovenské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Pan Trash Wheel?
<<<ASSISTANT>>>: Pan Trash Wheel (anglicky Mr. Trash Wheel), oficiální název Inner Harbor Water Wheel (česky: vodní kolo Inner Harbor), je trash interceptor – plavidlo, které odstraňuje odpadky z vodního toku Jones Falls, protékajícího čtvrtí Inner Harbor v Baltimoru v Marylandu. Je poháněn vodními koly a solárními panely. Odpad z vody dopravuje palubním dopravním pásem do kontejneru na lodi. Pan Trash Wheel byl vynalezen Johnem Kellettem, který v roce 2008 vypustil pilotní plavidlo. Později bylo vyvinuto větší plavidlo, které bylo zprovozněno v květnu 2014, aby nahradilo pilotní. Plavidlo Pan Trash Wheel je součástí projektu neziskové organizace „Waterfront Partnership“ města Baltimore, tzv. „Healthy Harbor Plan“ (česky Plán zdravého přístavu).
Pan Trash Wheel je zakotvené plavidlo, které odstraňuje odpad z ústí řeky Jones Falls u Baltimorského přístavu Inner Harbor. Odpadky z ulic Baltimoru jsou spláchnuty do bouřkových odtoků, které vtékají do řeky Jones Falls. Odpadky pak plavou v řece k jejímu odtoku do Inner Harbor, kde jsou zachyceny Panem Trash Wheelem. Pan Trash Wheel je poháněn proudem řeky a v případě nízkého průtoku je záložní energie poskytována solárními panely. Proud řeky a solární energie pohánějí dopravní pás. Pan Trash Wheel vytahuje odpad z vody na dopravní pás rotujícími vidlicemi, které střídavě ponořuje a vytahuje. Dopravní pás jej následně přemístí do kontejneru. Vodní kolo lze ovládat na dálku přes internet. Pan Trash Wheel byl zkonstruován s využitím veřejných a soukromých zdrojů ve výši 720 000 amerických dolarů.
Pana Trash Wheela vynalezl John Kellett, kterého k tomuto nápadu přimělo pozorování odpadků v přístavu, zatímco míjel Pier 6 při cestě do práce. Pilotní Trash Wheel bylo postaveno a vypuštěno do přístavu společností Kellett v roce 2008 a poté Kellett postavil větší stroj, který zahájil provoz v květnu 2014, byl schopen vyzvednout větší množství odpadu a na palubě má dva kontejnery. Použití dvou kontejnerů umožňuje plavidlu pracovat déle, aniž by se muselo vrátit zpět na břeh, aby vyprázdnilo jediný kontejner, jako to bylo u pilotního plavidla.Po první významné dešťové bouři sezóny, dne 20. 4. 2015, odstranil Pan Trash Wheel za jediný den 19 tun odpadu z nábřeží Baltimoru. Předchozí rekord byl zaznamenán 16. 5. 2014, kdy stroj odstranil 11 tun odpadu během jednoho dne. Na konci třetího čtvrtletí roku 2016 (30. 9. 2016) bylo zaznamenáno, že Pan Trash Wheel od svého zprovoznění sesbíral přes 1 000 000 pound = 453 592 kg odpadu.Pan Trash Wheel je projektem plánu zdravého přístavu (Healthy Harbor Plan) neziskové organizace Waterfront Partnership of Baltimore, jehož cílem je vyčistit přístav do té míry, aby se v něm do roku 2020 dalo koupat. V roce 2015 zahájilo Waterfront Partnership of Baltimore snahu o vytvoření druhého zařízení, jako je Pan Trash Wheel, pro použití mimo Boston Street Pier Park, u odtoku Harris Creek v Cantonu v Baltimore. Toto druhé zařízení dostalo přezdívku Professor Trash Wheel.Adam Lindquist, ředitel iniciativy Healthy Harbor Initiative, se v roce 2015 obrátil na What Works Studio, aby využil popularitu videa ze zařízení. Kreativní stratég What Works Studia Justin Allen, byl okamžitě unesen organickým vzhledem zařízení a navrhl jej personalizovat přidáním očí a pojmenováním. Zaměstnanci What Works Studia navrhli několik jmen, ale Pan Trash Wheel je to, které se vžilo. What Works Studio navrhlo použití Twitteru jako svého primárního kanálu pro komunikaci, kde začalo získávat podporu pod vedením zaměstnanců What Works Studia. V tomto okamžiku oči existovaly pouze na obrázcích zařízení. První skutečné oči, které Lindquist ve svém volném čase ručně vyrobil, byly po krátké době odstraněny. V březnu 2016 věnoval Key Tech, společnost zabývající se technologickými řešeními v Baltimoru, robustnější pár stálých očí.Od té doby přibyli do rodiny Trash Wheel další dva členové, kteří hlídají Inner Harbor; v prosinci 2016 Samice – Profesorka Trash Wheel v Cantonu (s očima) a bezpohlavní Kapitán Trash Wheel v červnu 2018 v Brooklynu.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mr. Trash Wheel na anglické Wikipedii.
Trash Wheel Project Archivováno 10. 5. 2020 na Wayback Machine. Nezisková organizace Waterfront Partnership of Baltimore.
Pan Trash Wheel Twitter
Healthy Harbor Baltimore (česky Zdravý přístav Baltimore) Archivováno 9. 6. 2020 na Wayback Machine.
Solar-Powered Water Wheel is Cleaning Baltimore's Inner Harbor . NBC News, October 29, 2014 . Dostupné online. (anglicky)
BAKER, Brandon. Solar-Powered Water Wheel Can Clean 50,000 Pounds of Baltimore’s Trash Per Day . July 22, 2014 . Dostupné online. (anglicky)
Mr. Trash Wheel, une machine qui nettoie le port de Baltimore . Canoe.ca . Dostupné online. (francouzsky)
BAKER, Brandon. How a Solar-Powered Water Wheel Can Clean 50,000 Pounds of Trash Per Day From Baltimore's Inner Harbor . Eco Watch, 25 June 2014 . Dostupné online. (anglicky)
BOTELER, Cody. Baltimore's Mr. Trash Wheel could get a cousin in Hawaii . WMAR-TV, July 25, 2016 . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 19, 2017. (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Letiště Melilla?
<<<ASSISTANT>>>: Letiště Melilla (španělsky: Aeropuerto de Almería) (IATA: MLN, ICAO: GEML) se nachází 3 km východně od centra města Melilla, v jihovýchodním Španělsku.
Jedná se o moderní letiště. K dispozici je terasa a malá kavárna s výhledem na přistávací dráhu.
Historie nehod pro LEI na Aviation Safety Network |
<<<HUMAN>>>: Davit Margošvili?
<<<ASSISTANT>>>: Davit (Daud) Margošvili (* 11. srpna 1980) je bývalý gruzínský zápasník–judista, sambista, volnostylař čečenské národnosti.
Jeho rodina pochází z Pankiského údolí Velkého Kavkazu, které obývají čečenští Kistové. Zápasení se věnoval od dětství, v jeho stylu se mísilo několik zápasnických stylů. V roce 1999 se poprvé objevil v gruzínské judistické reprezentaci vedené Šotou Chabarelim. V roce 2000 neuspěl v gruzínské olympijské nominaci v pololehké váze do 66 kg na úkor Giorgi Vazagašviliho. V roce 2004 se kvalifikoval na olympijské hry v Athénách. V úvodním kole nestačil na Bulhara Georgi Georgieva, ale přes opravy se probojoval do boje o třetí místo proti Kubánci Yordanisi Arencibiovi. Od úvodu na svého soupeře nestačil, nejprve ho Arencibia hodil technikou sode-curikomi-goši na wazari a v další akci katagurumou na wazari-ippon. Obsadil 5. místo.
Od zimy roku 2006 startoval v lehké váze do 73 kg, ale na jaře téhož roku jeho sportovní kariéru ukončila nešťastná událost. Při hádce střelil svého příbuzného, který později v nemocnici zraněním prodlehl. Byl zatčen a odsouzen do vězení.
Sport v Gruzii
Výsledky a novinky Davita Margošviliho na judoinside.com |
<<<HUMAN>>>: Jeseň (vojenský újezd Hradiště)?
<<<ASSISTANT>>>: Jeseň (německy Gässing) je zaniklá vesnice ve vojenském újezdu Hradiště v okrese Karlovy Vary. Ležela v Doupovských horách asi 5,5 kilometru od Podbořanského Rohozce v nadmořské výšce okolo 720 metrů.
Název vesnice je odvozen z výrazů jasan nebo jesení (jasanový porost). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Geßing (1584), Giesyn (1601), Gesenj (1615), Geßung (1656), Gäßsing (1736), Geßing (1787), Gässing (1846), Jeseň nebo Gessing (1848) a Jeseň nebo Gässing (1854).
První písemná zmínka o vesnici je z roku 1584 a nachází se v jírovské pozemkové knize. Po třicetileté válce ve vsi podle berní ruly z roku 1654 žili tři sedláci, jeden chalupník a jeden poddaný bez pozemků. Pěstovali žito, ale hlavními zdroji obživy bývaly chov dobytka a výroba příze. Krátce poté byla Jeseň připojena ke krásnodvorskému panství Heřmana Černína z Chudenic, u kterého zůstala až do zrušení patrimoniální správy.Mezi lety 1787 a 1847 se počet domů ve vsi zvýšil ze šestnácti na 23. Děti chodívaly do školy v Lochotíně, kde bylo také sídlo farnosti. V samotné Jeseni bývala hospoda s trafikou a ve dvacátém století přibyla druhá hospoda s řeznictvím a obchod s potravinami. Řemeslo provozovali krejčí, švec, truhlář a kolář. Obec zaměstnávala pasáka ovcí a koz, který zároveň sloužil jako obecní sluha. Obyvatelé si přivydělávali výrobou holí, košťat a jiných dřevěných nástrojů a mnozí se věnovali hudbě.Východně od Jeseně býval velký rybník, ze kterého vytékala řeka Liboc a v roce 1883 byl postaven vodovod, který odsud přiváděl vodu do Kadaně. Ve vsi samotné však domovní studny často vysychaly a jediná obecní studna na návsi pro potřeby obyvatel nestačila. Nebyla sem zavedena ani elektřina. Po vysídlení Němců v Jeseni roku 1947 žilo 33 obyvatel.Jeseň zanikla vysídlením v důsledku zřízení vojenského újezdu během druhé etapy rušení sídel. Úředně byla zrušena k 31. srpnu 1953.
Jeseň stávala na rozhraní katastrálních území Radošov u Hradiště a Tureč u Hradiště v okrese Karlovy Vary, asi pět kilometrů severozápadně od Valče. Nacházela se v nadmořské výšce okolo 720 metrů na jihovýchodním úpatí Mlýnského vrchu (814 metrů). Oblast leží v jihovýchodní části Doupovských hor, konkrétně v jejich okrsku Hradišťská hornatina. Půdní pokryv tvoří kambizem eutrofní.V rámci Quittovy klasifikace podnebí Jeseň stála v chladné oblasti CH7, pro kterou jsou typické průměrné teploty −3 až −4 °C v lednu a 15–16 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 850–1000 milimetrů, sníh zde leží 100–120 dní v roce. Mrazových dnů bývá 140–160, zatímco letních dnů jen 10–30.
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 185 obyvatel (z toho 94 mužů), z nichž bylo 183 Němců a dva cizinci. Kromě jednoho evangelíka se hlásili k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 154 obyvatel německé národnosti a římskokatolického vyznání.
V roce 1850 se Jeseň stala obcí v okrese Kadaň. Při sčítání lidu v letech 1868 a 1880 byla osadou Mětikalova, ale poté se opět osamostatnila.
BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Doupovska od A do Ž. Chomutov: Oblastní muzeum Chomutov, 2005. 96 s. ISBN 80-239-6124-1. Kapitola Jeseň – Gessing, s. 32.
Jeseň na stránkách Zaniklé obce a objekty po roce 1945
Jeseň na stránkách Památky a příroda Karlovarska |
<<<HUMAN>>>: Vlajka Balúčistánu?
<<<ASSISTANT>>>: Vlajka Balúčistánu je vlajka používána balúčistánským nacionálním hnutím, vedoucím ozbrojený boj za nezávislost Balúčistánu, (provincie Pákistánu).
Barvy a obrazy ve vlajce Balúčistánu symbolizují:
Zelená – barva prosperity – vysušená země Balúčistánu se po dešti zazelená, když začnou rašit rostliny. Svoboda je ako déšť a když je zachycen, vyraší Balúčínský národ do prosperity.
Červená – barva krve, otužilosti a srdnatosti – Balúchové hrdě obětují svoje životy a prolijí svoji krev na půdě Balúčistánu za svobodu.
Modrá – barva moře a nebe, a to znamená bdělost, vytrvalost a spravedlnost – Balúčistánci budou pokračovat ve svém úsilí, dokud nedosáhnou svobody a spravedlnosti nebude vykonáno..
Bílá – barva míru, čistoty a nevinnosti – Balúčistánci chtějí žít v míru a harmonii jako svobodný národ.
Východ slunce – znak nového začátku – balúčistánský národ začíná nový den jako svobodný národ.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Flag of Balochistan na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Aephanemer?
<<<ASSISTANT>>>: Aephanemer je francouzská metalová kapela, založená v roce 2014 v Toulouse. Jejich hudební styl je označován jako melodický death metal. Aephanemer vznikl jako sólový projekt kytaristy Martina Hamiche, který po úspěchu debutového EP Know Thyself přibral další hudebníky. Název Aephanemer je kombinací francouzských slov éphémère (prchavý, pomíjivý) a fânée (zvadlý). Skupina dosud vydala čtyři alba; všechna jsou volně dostupná na Youtube. První tři alba jsou převážně instrumentální; poslednímu dominují skladby s vokálními party s typickým "growlingem".
2014 : Know Thyself (EP)
2016 : Memento Mori
2019 : Prokopton
2021 : A Dream of Wilderness
Martin Hamiche – sólová kytara (od 2014)
Marion Bascoul – vokály a rytmická kytara (od 2014)
Mickaël Bonnevialle – bicí (od 2014)
Lucie Woaye-Hune – baskytara (od 2017)
Anthony Delmas – baskytara (2014–2017)
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aephanemer na francouzské Wikipedii.
Oficiální stránky
Metal Forever: Recenze alba A Dream Of Wilderness |
<<<HUMAN>>>: Lokomotiva 127?
<<<ASSISTANT>>>: Lokomotiva řady 127 je odklizová elektrická lokomotiva na stejnosměrný proud určená pro nákladní dopravu a posun na důlních drahách. Vyráběla ji plzeňská firma Škoda (jako typ 27E) v letech 1984–1985 a 1989. Později byly k řadě 127 přičleněny i starší stroje řady 26Em, ale pouze kvůli administrativním účelům a od typu 27E se liší (viz níže).
Lokomotiva se skládá ze tří oddělených dvounápravových dílů, které jsou vůči sobě navzájem pohyblivé a spojené tažnými mezidílovými a vyrovnávacími vidlicemi-spoji, ty eliminují klopný moment jednotlivých dílů mezi sebou. Důvodem použití tohoto poměrně neobvyklého typu konstrukce je především to, že stroje často jezdí po nekvalitním a nerovném svršku s prudkými změnami směru a velkými sklony. Důlní tratě jsou totiž kvůli postupující těžbě různě přestavovány a posouvány a tím dochází k vzniku takovýchto nerovností a nepříznivých sklonových podmínek. Také je tímto sledována snadnější možnost vyproštění v případě vykolejení jen části lokomotivy. Každý díl pracuje samostatně, má svůj hlavní kontrolér, ventilátor, rozjezdové odpory, měnič směru, měnič jízda-brzda. V krajních dílech se navíc nacházejí kompresory a hlavní vzduchojemy. Ve středním dílu, jenž je konstruován jako stabilní, je navíc uložen hlavní vypínač, kabina strojvedoucího s řídícím kontrolérem a ovládacími prvky lokomotivy. Tlapově uložené trakční motory jsou v podvozcích všech dílů, pro každé dvojkolí jeden.
Stroje jsou velmi těžké (typ 26Em – hmotnost až 180 tun s balastem) nápravová hmotnost se pohybuje mezi 25 a 30 tunami na nápravu kvůli dosažení vysokých tažných sil v malých rychlostech, které jsou v důlním provozu žádoucí. Přestože je u lokomotiv uváděna maximální rychlost 65 km/h, běžně jezdí rychlostí nejvýše 30 km/h (na Mostecku) nebo 40 km/h (na Sokolovsku). Rychlost je korigována elektronickým omezovačem; z tohoto důvodu mají také všechny lokomotivy zablokován přechod na paralelní zapojení motorů a jezdí tak pouze na sériovém spojení.
Lokomotivy vznikly jako vylepšená verze staršího typu 26Em, vyráběného ve Škodě počátkem 70. let jako odvozeného od původních 26E pro SSSR. Hlavní rozdíly spočívaly v použití modernějších fechralových odporníků místo starších litinových u předchozích typů, což umožnilo zlepšit výhled z lokomotivy a zjednodušit údržbu. Také došlo k mírnému vylehčení konstrukce, díky čemuž byla celková hmotnost lokomotivy snížena z původních 165 t u řady 26Em na 155 t, přičemž nejstarší lokomotivy typu 27E byly ještě dodávány s hmotností 165 t.První lokomotivy první série (označené 27E1) přišly do Severočeských hnědouhelných dolů (SHD) v Mostě (přesněji do depa v Komořanech) na sklonku roku 1984 a byly zařazeny do provozu po bok starších typů. Do jara následujícího roku sem bylo dodáno celkem 40 lokomotiv, které postupně ovládly většinu důležitých výkonů a odsunuly řadu 26Em na podřadnější práce. I když měly být lokomotivy dodány i pro Hnědouhelné doly a briketárny (HDB) v Sokolově, nakonec k tomu ale nedošlo a všechny lokomotivy této série obdržely SHD.Kvůli nedostatku lokomotiv došlo o čtyři roky později k výrobě druhé série (27E2), kterou už obdržely oba subjekty – prvních 20 kusů došlo opět do Komořan, ale následující dodávka 25 ks již byla vyráběna pro Sokolov. Nakonec bylo v létě 1989 ještě vyrobeno posledních 5 lokomotiv, jenž získaly také SHD. Tím se dodávky uzavřely.
Od počátku provozu jsou lokomotivy nasazeny na všech typech výkonů na síti mosteckých i sokolovských uhelných drah. Po postupném ukončení nasazování lokomotiv typu 26Em v obou provozech po roce 2005 (úplně poslední stroj tohoto typu přežil v sokolovském provozu až do roku 2010) a zrušení úzkorozchodného provozu (rozchod 900 mm) ve Svatavě u Sokolova v roce 2003 jsou tyto lokomotivy jediným provozovaným typem odklizových lokomotiv v Česku.
Na Mostecku patří mezi hlavní náplň jejich práce doprava vytěženého uhlí z lomu ČSA do Úpravny uhlí Komořany, následné přistavení souprav s upraveným uhlím na seřaďovací nádraží Washington (poblíž stanice Třebušice), odkud už je uhlí odváženo jinými dopravci, dále přeprava popílku ze závodu Unipetrol RPA v nedalekém Záluží a z Elektrárny Počerady, převoz skrývky z lokality Hrabák k uložení do lomu Vršany a další.
Na Sokolovsku jsou díky postupnému útlumu těžby v lomech Jiří a Družba používány především k dopravě skrývky na Smolnickou výsypku a zásobování uhlím elektrárny Vřesová. Budoucnost provozu zde je ale nepříliš příznivá, jelikož se počítá s ukončením ukládání skrývky a i těžby uhlí okolo roku 2018 z důvodu vytěžení ložiska a nevýhodnosti další těžby jinde.
Z celkového počtu 90 vyrobených kusů dnes existuje jen zlomek. V souvislosti s postupným snižováním objemu těžby v obou lokalitách zároveň klesá i rozsah kolejové dopravy a přibližně polovina lokomotiv se tak stala nepotřebnou. Některé lokomotivy byly v provozu jen krátce, jelikož po roce 1989 došlo k propastnému omezení provozu na mostecké síti, u části lokomotiv (paradoxně i nejnovější série 27E2) nebylo rentabilní investovat do hlavní opravy a byly tak po pouhých 15 letech provozu zrušeny a sešrotovány. Ještě v roce 2002 bylo na Mostecku v provozu více než 50 lokomotiv této řady, v současnosti (2016) je v majetku firmy Coal Services (dceřiné společnosti skupiny Czech Coal, která zajišťuje kolejovou dopravu) 25 provozních a 6 neprovozních lokomotiv, čekajících na sešrotování. Při běžném provozu je potřeba lokomotiv okolo 15 kusů. V roce 2006 bylo rozhodnuto o modernizaci zbývajících lokomotiv – většina místních strojů tak obdržela mikroprocesorové řízení od firmy HS Trans a místo původního mechanického kontroléru byly dosazeny řídicí joysticky. Modernizované lokomotivy jsou na první pohled identifikovatelné podle nového zeleného nátěru, od roku 2015 jsou však do tohoto schématu lakovány i lokomotivy bez řídícího počítače za účelem sjednocení. V tomto provedení zůstává v provozu přibližně 10 strojů.
V Sokolově byl provoz během minulých let taktéž velmi omezen a dnes zůstalo funkčních okolo 15 lokomotiv, z nichž provozní potřeba je zhruba poloviční. Majitelem lokomotiv se stala společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce. Podobně jako v Mostě byly i zde lokomotivy modernizovány použitím elektronického řídícího systému s joysticky a pákovým ovládáním. Na rozdíl od mosteckých lokomotiv ale byly na místní stroje dosazeny moderní polopantografy a IGBT měniče. Celkem bylo takto upraveno 11 lokomotiv, které by tu měly v provozu vydržet až do konce těžby uhlí a ukládání skrývky.
Původně byly lokomotivy označeny pouze tzv. závodovými čísly, která byla přidělována jednotlivými vlastníky. U HDB byly lokomotivy označeny čísly 235–259, v návaznosti na starší stroje typu 26Em. SHD své stroje označily čísly v intervalu 659–723, taktéž v souvislosti s dříve dodanými stroji 26Em (čísel 575–656, dva stroje předané z HDB později obdržely čísla 657 a 658). V devadesátých letech došlo k přechodu na standardní označení podle systému UIC a lokomotivy obou typů tak získaly shodné označení řadou 127, s inventárními čísly shodnými s původními závodovými (např. lokomotiva čísla 659 byla nově označena 127.659-1 atd.). Na mosteckých lokomotivách jsou dnes uvedena obě označení. Administrativně byly tímto způsobem označeny i lokomotivy 26Em (čísla 127.575–656), ale pouze u MUS (jelikož je zde na rozdíl od sokolovské sítě provoz dozorován Drážním úřadem) a pouze na některých z nich bylo fyzicky toto číslo uvedeno. Stránka proto popisuje pouze stroje typu 27E.
Poslední označovací změnou byla modernizace části sokolovských lokomotiv v letech 2009–2010, kdy bylo rekonstruovaným strojům přiděleno nové označení 127.501 a výše, při současném zachování původních závodových čísel. |
<<<HUMAN>>>: Velimir Terzić?
<<<ASSISTANT>>>: Velimir Terzić (26. května 1908, Golubovci u Podgorici, Černá Hora – 13. prosince 1983, Bělehrad, SFRJ) byl jugoslávský partyzán, generálplukovník Jugoslávské lidové armády a vzděláním historik.
Terzić se narodil 26. května 1908 v Golubovcích. V nedaleké Podgorici vystudoval gymnázium a následně i vojenskou akademii v Bělehradě. Studoval ve stejném ročníku, jako Arso Jovanović. Svá studia dokončil v roce 1928. Kapitánem první třídy se Terzić stal v roce 1938.
Před vypuknutím války v Jugoslávii v dubnu 1941 byl jmenován náčelníkem štábu Dinárské divize Jugoslávské armády, která byla dislokována v Sinji v dnešním Chorvatsku. Po vypuknutí války nařídil Terzić útok své skupiny 300 vojáků na německou ozbrojenou kolonu, která směřovala do bosenského města Višegrad. Poté, co se mu podařilo Němce porazit, odešel do Černé Hory, kde připravoval s některými dalšími vojáky královské armády povstání proti italské okupaci. Tam potkal Arso Jovanoviće a Petra Ćetkoviće.
Povstání v Černé Hoře vypuklo dne 13. června 1941. Terzić řídil oddíl povstalců v blízkosti města Cetinje a později Pljevlja. V srpnu 1941 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie, a od té doby byl v rámci Jugoslávského vojska ve vlasti vnímán jako zběh. Exilová vláda v Londýně mu odebrala hodnost kapitána první třídy, kterou před vypuknutím konfliktu získal. Sám Terzić nesouhlasil s kapitulací svojí země, kterou jeho vláda podepsala s Německem a dalšími zeměmi Osy a chtěl pokračovat v boji proti okupantům.Po stažení partyzánského vojska ze Srbska se Terzić stal Náčelníkem hlavního štábu pro Černou Horu a Boku. Následně se stal zástupcem velitele 1. proletářské černohorské úderné brigády.
Po stažení vojsk partyzánů z Černé Hory směrem na severzápad do Bosny a Chorvatska Terzić pomáhá šířit povstání i na území NDH. Bylo mu svěřeno vedení Čtvrté operativní zóny. Odtud se partyzáni po operaci Fall Weiss probili střední Bosnou a kaňonem řeky Neretvy zpět k Černé Hoře. V té době byl již Terzić jmenován zástupcem Náčelníka hlavního štábu NOVJ. Později získal hodnost generálmajora a později generál-podplukovníka. Spolu s Milovanem Đilasem byl vyslán na vojenskou misi do Sovětského svazu. Cílem Terzićovy výpravy bylo připravit půdu pro zformování 1. jugoslávské brigády v SSSR a později i 1. tankové brigády NOVJ. Terzić se věnoval především vojenským otázkám, zatímco Đilas měl jednat o politických záležitostech. Následně za jugoslávskou stranu podepsal odpovídající smlouvy.
Po osvobození země zůstal v JLA. Zastával řadu různých funkcí; byl zástupcem ministra lidové obrany, velitel armády, náčelník Vyšší vojenské akademie JLA, hlavní inspektor JLA, náčelník Vojensko-historického institutu a generální ředitel jugoslávských aerolinií JAT v letech 1959 až 1960. Zemřel v Bělehradě v roce 1983.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Velimir Terzić na srbské Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Kevin Shattenkirk?
<<<ASSISTANT>>>: Kevin Shattenkirk (* 29. ledna 1989, Greenwich, Connecticut) je americký hokejový obránce hrající v týmu Anaheim Ducks v severoamerické lize NHL.
All-Star Team na MS 18' – 2007
Nejlepší obránce na MS 18' – 2007
Hockey East 2. All-Star Team – 2008/09
New England D1 All-Stars – 2008/09
U20 WJC Top 3 Player on Team – 2009
Stříbrná medaile na světovém hokejovém turnaji 17' – 2006
Stříbrná medaile na MS 18' – 2007
Vítěz mistrovství NCAA – 2008/09
Vítěz Hockey East – 2008/09
Kevin Shattenkirk – statistiky na Eliteprospects.com (anglicky)
Kevin Shattenkirk – statistiky na NHL.com (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Hydraulické zařízení?
<<<ASSISTANT>>>: Hydraulické zařízení je mechanický stroj, jehož hlavní součásti jsou 2 písty a mezi nimi uzavřená kapalina (obvykle se jedná o hydraulický olej). Působí-li síla na jeden píst, kapalina přenese sílu k druhému pístu.
Princip hydraulického zařízení vychází z Pascalova zákona. Síla, působící na první píst, vytváří v kapalině tlak, který se přenáší do všech míst kapaliny, tedy i k druhému pístu. Na druhý píst tlačí kapalina stejně velkým tlakem a podle velikosti plochy pístu působí celkovou silou, která může být větší než byla původní síla na první píst. Síla se tak nejen přenese, ale i zvětší.
Velikosti sil F1 a F2 na první a druhý píst závisejí na velikosti plochy pístů A1 a A2. Na větší píst působí větší síla tak, že tlak zůstává stejně velký.
F
1
A
1
=
F
2
A
2
{displaystyle {frac {F_{1}}{A_{1}}}={frac {F_{2}}{A_{2}}}}
Mezi hydraulická zařízení patří např. hydraulický zvedák, hydraulické brzdy, hydraulický lis. |
<<<HUMAN>>>: Kožnatka ganžská?
<<<ASSISTANT>>>: Kožnatka ganžská (Nilssonia gangetica), někdy nazývaná též kožnatka indická je druh kožnatky, vyskytující se v Jižní Asii v řekách jako je Ganga, Indus a Mahanadi. Patří mezi zranitelné živočišné druhy. Krunýř dosahuje délky až 94 centimetrů. Živí se hlavně rybami, obojživelníky, mršinami, a jiným živočišným materiálem, ale také vodními rostlinami.
Tyto želvy jsou často chovány v chrámových jezírkách Urísy, kde jsou považovány za posvátné.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indian softshell turtle na anglické Wikipedii.
Taxon Nilssonia gangetica ve Wikidruzích |
<<<HUMAN>>>: Viktor Wellemín?
<<<ASSISTANT>>>: Viktor Wellemín (24. března 1923 Praha – 19. srpna 2020 Praha) byl český válečný veterán, jeden z posledních žijících československých účastníků bojů u Tobruku.
Narodil se v Praze 24. března 1923 v asimilované židovské rodině. Jeho otec, válečný invalida z 1. světové války, vlastnil poloviční podíl v pražské filiálce vídeňské výrobny malířských barev, Viktor vyrůstal se svým starším bratrem Adolfem (1919–1974). Absolvoval měšťanskou a soukromou obchodní školu a poté se zapojil do rodinné firmy. Byl členem plaveckého klubu Hagibor i sionistické polovojenské organizace Betar.
Po anšlusu v březnu 1938 poskytla rodina útočiště ve svém bytě židovským uprchlíkům z Rakouska. Pod vlivem nadále se horšící situace, obsazení Prahy Německem a vyhlášení protektorátu se oba bratři rozhodli k emigraci. Dne 16. října 1939, ve Viktorových 16 letech, odcestovali vlakem do Bratislavy, dále parníkem po Dunaji přes přístav Sulina až do Černého moře, tureckou nákladní lodí propluli do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Byli zajati anglickou válečnou lodí, která je přinutila zakotvit v Haifě. Zde byl Wellemín na půl roku internován v detenčním táboře Sarafand.Z tábora byl v srpnu 1940 propuštěn, nějakou dobu pak žil a pracoval v kibucu. Poté, co britská vláda oficiálně oduznala Mnichovskou dohodu, vstoupil 14. května 1942 spolu s bratrem do nově formované čs. armádní jednotky – 11. praporu východního. Absolvovali vojenský výcvik ve městě Nahariya, nejprve pěchotní, poté protiletadlový. Jako příslušník 200. protiletadlového pluku byl podavačem u kanonu Boforce (bratr byl motospojka) a účastnil se obrany Haify. Onemocněl furunkulózou a byl umístěn k ozdravnému pobytu v jeruzalémské nemocnici. Po uzdravení se navrátil ke své jednotce, tehdy již odvelené k obraně Tobruku.Po skončení bojů na Středním východě Wellemín nastoupil spolu s dalšími čs. vojáky na loď Mauretania a obeplutím Afriky se 11. srpna 1943 dostal do anglického Liverpoolu. Zde byl zapojen do motorizovaného praporu jako součásti 1. čs. samostatné brigády. S ní se pak účastnil ve druhém sledu invaze do Francie a 28. října 1944 podnikl útok v rámci dlouhého obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Při této akci byl těžce zraněn, když mu protipěchotní skákavá mina utrhla kus paty a poranila rameno. Po operaci v kanadské polní nemocnici v St. Omer byl transportován zpět do Anglie, kde se dále léčil v Hammersmithu a ve Swansea. Poté byl přiřazen k záložnímu praporu umístěnému ve West Cliff poblíž Londýna, kde přečkal do konce války.
Do Prahy se Wellemín vrátil spolu s konvojem v Anglii vytištěných československých bankovek. Vyhledal zde svého bratra Adolfa a zjistil také, že téměř všichni jeho příbuzní nepřežili koncentrační tábory, rodiče zemřeli v Malém Trostinci roku 1942. Karlínský byt po rodičích byl obsazen cizími lidmi a nepodařilo se získat zpět ani někdejší rodinnou firmu. Viktor Wellemín začal pracovat u firmy na výrobu barev a laků, po jejím znárodnění přešel do Gramofonových závodů. Ke své nevelké invalidní penzi se až do důchodu živil jako účetní, poté dělal šámese na Novém židovském hřbitově.Po válce se oženil s manželkou Karlou, s níž žil v bytě po jejích rodičích na Letné a společně vychovali dva syny, kteří však jako potomci žida, nestraníka a veterána ze západní fronty nemohli studovat. Bratr Adolf odešel po srpnu 1968 do Kanady, kde brzy zemřel.Hodností zůstal Viktor Wellemín svobodníkem ve výslužbě. Zemřel 19. srpna 2020.
Viktor Wellemín byl nositelem řady československých, českých a zahraničních vyznamenání. Dne 1. prosince 1945 obdržel Odznak invalidů (dekret č. 4578) jako výraz vděčnosti národa za oběť přinesenou v bojích za osvobození Československé republiky v letech 1939 až 1945.Od roku 2012 byl čestným občanem Prahy 7.V roce 2015 obdržel Cenu Paměti národa.Roku 2018 se stal držitelem Pamětní medaile armádního generála Karla Janouška.
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (5. 12. 1944)
Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Velká Británie a Střední Východ (7. 3. 1944)
Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR
Záslužný kříž ministra obrany České republiky III. stupeň (2015), II. stupeň (2017)
Kříž Polské ozbrojené síly na západě (Polsko) se sponou TOBRUK
Hvězda 1939–1945
Africká hvězda se štítkem 8. armáda
Hvězda za Francii a Německo
Britská medaile Za obranu
Válečná medaile 1939–1945
Tobrúk 1941 (2009) – dokument zaznamenává vzpomínky účastníků bitvy o libyjské město Tobrúk ve 2. světové válce. Hovoří němečtí i čeští účastníci bojů (Jan Horal, Viktor Wellemín, Jan Perl, Pavel Vranský, Josef Polívka)
Viktor Wellemín na webu Paměti národa
Viktor Wellemín na webu Prahy 7 |
<<<HUMAN>>>: Metro v Urumči?
<<<ASSISTANT>>>: Metro v Urumči je systém metra v západočínském městě Urumči, hlavním městě provincie Sin-ťiang. Bylo otevřeno 25. října 2018. Má pouze jednu linku o délce 28 kilometrů, do budoucna se ale chystá postavit více linek.
Linka 1 je jediná linka metra v Urumči. Má 21 stanic, kterými jsou:
San-tchun-pej
Sin-ťiangská univerzita
Er-tao-čchiao
Nan-men
Pej-men
Sin-singská třída
Náměstí Nan-chu
Nan-chuská severní silnice
Wang-ťia-liang
Pa-tou
Sin-ťiangská knihovna
Čung-jing-kung
Siao-si-kou
Tchie-lu-ťü
Sportovní centrum
Botanická zahrada
Jing-pin
San-kung
Süan-žen-tun
Ta-ti-wo-pchu
Letiště Urumči
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ürümqi Metro na anglické Wikipedii a Line 1 (Ürümqi Metro) na anglické Wikipedii. |
<<<HUMAN>>>: Konstatování rozdílnosti názorů?
<<<ASSISTANT>>>: Konstatování rozdílnosti názorů je situace, kdy dva nebo více lidí nebo skupin řeší konflikt a dosáhnou dohody, že se budou navzájem tolerovat, avšak že nepřijímají názory nebo pozice strany druhé. Obě strany se typicky dohodnou, že „konstatují rozdílnost svých názorů na věc“, a tak lépe popisují nastalou situaci, že „se dohodnou na rozdílnosti svých stanovisek“.
V demokracii tato koncepce „konstatování rozdílnosti názorů“ může odhalit důležité body k debatě nebo k uvážení. To vede k právním konceptům jako „ďáblův advokát“ anebo „loajální opozice“ jako součást procesu při sčítání hlasů (skrutinia).
Akceptace
Řešení konfliktu
Konsensus
Koexistence
Pluralismus |
<<<HUMAN>>>: Universal Syncopations?
<<<ASSISTANT>>>: Universal Syncopations je studiové album Miroslava Vitouše, vydané v září 2003 pod značkou ECM Records. Producentem alba byl Manfred Eicher.
Miroslav Vitouš – kontrabas
Jan Garbarek – sopránsaxofon, tenorsaxofon
Chick Corea – klavír
John McLaughlin – kytara
Jack DeJohnette – bicí
Wayne Bergeron – trubka
Valerie Ponomarev – trubka, křídlovka
Isaac Smith – pozoun |
<<<HUMAN>>>: Valerie Solanasová?
<<<ASSISTANT>>>: Valerie Jean Solanasová (9. dubna 1936 Ventnor City, New Jersey – 25. dubna 1988 San Francisco, Kalifornie) byla americká spisovatelka.
Po rozvodu svých rodičů se přestěhovala do Washingtonu. Později utekla z domova a časem se dostala na universitu University of Maryland v College Parku. Když se přestěhovala do New Yorku, začala pracovat na svém manifestu SCUM, který poprvé publikovala v říjnu 1967 a ve kterém vyzývá ženy, aby „svrhly vládu, odstranily systém peněz, zavedly úplnou automatizaci a eliminovaly mužské pohlaví“. Rovněž napsala divadelní hru Up Your Ass.V roce 1967 se poprvé setkala s Andy Warholem, kdy hrála v jeho filmu I, a Man. O několik měsíců později dne 3. června 1968 se pokusila Warhola zastřelit. Za svůj čin dostala tři roky vězení, jeden si však již odseděla během čekání na soud. Byla propuštěna v srpnu 1971, ale hned v listopadu byla kvůli výhrůžným dopisům opět zavřena. V roce 1973 byla převezena do psychiatrické léčebny. Zemřela v dubnu 1988, několik měsíců po Warholově smrti.
V roce 1996 o ní kanadská režisérka Mary Harronová natočila film Střelila jsem Andyho Warhola, její roli zde ztvárnila Lili Taylorová.
Osoba Valerie Solanasová ve Wikicitátech (anglicky)
Valerie Solanasová na Find a Grave (anglicky)
Valerie Solanasová v Internet Movie Database (anglicky)
BAER, Freddie, 1996. SCUM Manifesto. Redakce Valerie Solanas. Edinburgh, UK: AK Press. ISBN 1-873176-44-9. Kapitola About Valerie Solanas, s. 48–57. (anglicky)
BUCHANAN, Paul D., 2011. Radical Feminists: A Guide to an American Subculture. Santa Barbara, CA: Greenwood. ISBN 978-1-59884-356-9. (anglicky) |
<<<HUMAN>>>: Jaroslav Kříž (chemik)?
<<<ASSISTANT>>>: Jaroslav Kříž (* 5. června 1939 Plzeň) je český vědec, chemik, spisovatel a filosof.
Po absolutoriu Vysoké školy chemicko-technologické v Praze v roce 1961 pracoval krátce v průmyslovém výzkumu v Ústí nad Labem a pak v letech 1964–1973 v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, kde získal v roce 1968 titul CSc. V roce 1973 byl z politických důvodů propuštěn z Akademie věd a pracoval dalších 17 let v průmyslovém výzkumu (Barvy a laky n. p.). V roce 1990 byl přijat zpět do Ústavu makromolekulární chemie, kde pak zastával různé funkce včetně předsedy vědecké rady a vedoucího vědeckého oddělení. V roce 2002 zde obhájil doktorskou disertaci a získal titul doktora věd (DrSc.).
V roce 1961 pojal za manželku Ing. Irenu Šabovičovou, též absolventku VŠCHT v Praze. V roce 1965 se jim narodil syn Igor, který je profesorem matematiky na Michiganské univerzitě.
Jako vedoucí vědecký pracovník Ústavu makromolekulární chemie se v oboru fyzikální chemie makromolekul zabýval především metodami nukleární magnetické rezonance a kvantové chemie. Věnoval se systematickému studiu kooperativity při autoorganizaci makromolekul, za což obdržel i Cenu Učené společnosti ČR v roce 2003.
Působil i jako spisovatel, knižně publikoval novelu Doteky ve tmě (Ikar, 2004), romány Kruhy na vodě (Paseka, 2005) a Sestra Mneme (Ikar, 2007) a sbírku literárně-filosofických esejů Postavy a světy (Práh, 2002). Časopisecky a v rozhlase byla zveřejněna řada jeho povídek, psaných česky a anglicky (např. povídka Late Spring, vyhodnocená BBC v roce 1985).
V oblasti filozofie vytvořil originální Filosofii určitosti, jejíž Generativní these vyšly v 80. letech, stejně jako další práce (Vědomí a určitost, Rozhovor o vzdálenosti přítomného aj.) Kromě toho publikoval řadu axiologických a epistemologických prací v časopisech Kritický sborník, Estetika, Tvar aj.
Osudy.czweb.org - stránky autora
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Kříž (chemik) |
<<<HUMAN>>>: Jonáš Jozef Maxim?
<<<ASSISTANT>>>: SEODr. Jonáš Jozef Maxim, MSU (*21. listopadu 1974, Levoča) je řeckokatolický duchovní, studitský mnich a jmenovaný archieparcha a metropolita prešovský.
Jozef Maxim se narodil v Levoči a pochází z řeckokatolické farnosti Oľšavica. Během studia na Řeckokatolické teologické fakultě v Prešově vstoupil do tamního řeckokatolického semináře a v roce 1998 přijal v Prešově jáhenské i kněžské svěcení.
Následně byl vyslán na studia na Papežském východním institutu v Římě, kde získal roku 2000 licenciát.
Po návratu na Slovensko v letech 2001 až 2004 byl spirituál v Kněžském semináři blahoslaveného biskupa Pavla Petra Gojdiče v Prešově. V roce 2004 vstoupil do studitského řádu ve Svatouspenské Univské lávře, kde byl roku 2008 postřižen do malé schimy.
V letech 2013-2017 studoval doktorát opět na Papežském východním institutu v Římě, jeho teze v oblasti studia východních církevních věd se týkala studitského mnišství. Po svém návartu byl v roce 2020 zvolen igumenem Svatouspenské Univské lávry.
Dne 26. října 2023 jej papež František jmenoval archieparchou a metropolitou prešovským.
Zpráva o jmenování a stručný životopis na stránkách Tiskového úřadu Svatého Stolce |
<<<HUMAN>>>: Žeryk?
<<<ASSISTANT>>>: Žeryk je loutka psa, vystupující v loutkovém Divadle Spejbla a Hurvínka. Žeryk je Hurvínkův pes, který je jeho nerozlučným druhem v mnoha dobrodružstvích. První loutku Žeryka vytvořil loutkář Gustav Nosek (rovněž autor Hurvínka) a poprvé se na scéně divadla objevil 19. dubna 1930 při premiéře hry Revue z donucení autorů Josefa Skupy a Franka Weniga. Jednalo se o divadelní představení složené z jednotlivých skečů, v nichž se vedle Žeryka (vystupujícího pod jménem Žery) poprvé objevila i loutka Máničky. Hrané scény se prolínaly s hudebními výstupy, při nichž Spejbl, Hurvínek i Mánička zpívali na jazzové melodie. Po dubnové premiéře v Plzni Skupovo divadlo po tři dny (21., 22. a 23. května) hrálo Revue z donucení v Radiopaláci v Praze, kdy prostřední z představení (22. 5.) přenášel ve večerních hodinách tehdejší rozhlas.Žeryk pouze štěká a jeho part tedy není pro interprety příliš náročný. V jeho roli se vystřídala celá řada herců. Zpočátku jej „namlouval“ sám Gustav Nosek, později František Flajšhanz, Miroslav Černý a Miroslav Polák. Od roku 2013 za pejska Žeryka štěká Ondřej Lázňovský v alternaci s Michalem Šturmanem a Zitou Morávkovou, která se stala první ženou interpretující tuto loutku V současné době za Žeryka promlouvá Martin Trecha a Michal Šturman. Žeryk je zpravidla jen pomocnou figurkou pro dokreslení příběhu, ale někdy získává i poměrně významnou roli. V některých hrách lze v jeho štěkotu rozpoznat slova, takže mu dětští diváci mohou rozumět.
HUBACEK, Patrik. Spejbl a Hurvínek aneb Sólo pro Josefa Skupu. Žďár nad Sázavou: Impreso Plus, 1995. ISBN 80-85835-20-7.
Žeryk na webu Divadla Spejbla a Hurvínka |
<<<HUMAN>>>: Kostel svatého Vavřince (Čistá)?
<<<ASSISTANT>>>: Hřbitovní kostel svatého Vavřince v Čisté je barokní stavba z přelomu 17. a 18. století. Nachází se na jižním okraji obce Čistá v okrese Mladá Boleslav. Od roku 1958 je kostel i hřbitov chráněn jako kulturní památka České republiky.
První zmínka o zdejším hřbitovním kostele je z poloviny 14. století. V té době zde byla také plebánie. V době husitských válek byla farnost zrušena a kostel později přešel pod správu farnosti v Bělé pod Bezdězem.
Současná barokní podoba kostela je z let 1697 až 1700. Nový kostel vznikl na místě staršího, tehdy poničeného menšího kostelíka, z něhož byla pravděpodobně použita část materiálu. Další opravy proběhly v roce 1897 zásluhou Karla Dlouhého z Mladé Boleslavi.
Kostel je jednolodní, obdélný, s obdélným presbytářem, loď je trojosá. Západnímu průčelí kostela dominuje čtyřboká věž s poměrně nízkou střechou, na východní straně je vyzdvižen štíhlý sanktusník.
Na hřbitově u kostela jsou některé náhrobky z 19. století. V parku před kostelem stojí litinový kříž na kamenném novogotickém stylobatu z roku 1872.
Vnitřní zařízení kostela pochází zčásti z doby barokní a zčásti z 19. století. Oltářní obrazy sv. Vavřince a Nejsvětější Trojice pochází z roku 1865. Byly zde varhany z počátku 19. století, které v roce 1836 prošly opravou turnovského varhanáře Václava Adama Jana Mrazíka. Současné varhany byly pořízeny v roce 1911 od firmy Kobrle z Lomnice nad Popelkou. Obrazy křížové cesty z roku 1852 namaloval Josef August Bubák. Kostel se v minulosti opakovaně stal cílem zlodějů, což se na jeho vybavení neblaze podepsalo.
Seznam zvonů doložených ve věži nebo sanktusníku kostela:
Součástí hřbitova je i původně barokní márnice z roku 1700. Mezi lety 1939 až 1940 byla přestavěna, aby dle předpisů splňovala parametry márnice a pitevny. Přestavba mezi lety 1995–1997 redukovala prvky druhoválečné přestavby a přiblížila se k původní podobě.
V neděli po svátku sv. Vavřince 10. srpna se v Čisté koná pouť.
Pořad bohoslužeb ve filiálním kostele sv. Vavřince, Čistá (katalog biskupství litoměřického)
Program NOCI KOSTELŮ – Čistá, kostel sv. Vavřince
Stručné dějiny kostela na stránkách bělské farnosti
Josef Müller: Popis kostela v Čisté. Z publikace Čistá u Bělé 1143 - 1910 Josef Müller z Čisté v roce 1994 |
Subsets and Splits